Home (work) alone
Jakkoli může z určitého úhlu
pohledu působit inscenace Sam jako přeživší pohrobek závěru
éry Pražského komorního divadla,
obnovená premiéra z října loňského roku ve spolupráci se Studiem Hrdinů a dvojí festivalové
uvedení (14. a
15. května) bez debat dokazují životaschopnost tohoto titulu. Drama Kathariny
Schmitt o radikálním uměleckém gestu performera, který si z cely vytvoří
na jeden rok svůj domov, kde žije za přísně stanovených podmínek, bylo
inspirováno skutečnými projekty konceptuálních umělců. Hlavním tématem jsou
jednak otázky nad povahou a významem umění v dnešním světě, a také nad
smyslem konání jeho recipientů.
Režie a výtvarný koncept Kamily Polívkové kladou důraz na atributy, které byly pro Pražské komorní divadlo zcela typické – minimalismus z hlediska herectví i scénografie, pečlivá interpretace textu a práce se včleněným filmovým médiem. Sam je dalším příkladem tohoto aktuálního trendu v českém divadle, kdy jsou natočené sekvence Štěpána Vodrážky promítány na zadní stěnu umělcovy cely. V nich zachycený Roden představuje nejdříve návštěvníka tohoto nevšedního uměleckého díla a pak přebírá roli samotného umělce, zatímco „živá verze“ Rodena zaujímá místo v hledišti a v tomto intermediálním propojení komentuje obraz a dokonce s ním komunikuje jako se skutečným člověkem, zastávajíc přitom převrácenou pozici hlasu všech příchozích návštěvníků. V náročném žánru monodramatu, kde se herec musí spoléhat jen na sebe samého, dokazuje Karel Roden svou plasticitu umírněným mimickým i gestickým projevem a prací s hlasem, pomocí něhož dokáže vytvořit velmi intimní atmosféru v těsné blízkosti diváků. Zkrvavený a o vlastní intimitu zcela připravený umělec nedokáže v závěru překročit pouhou značku na zemi a opustit celu, protože se stal její součástí a pomyslní vlci přitom stále přihlížejí.
Režie a výtvarný koncept Kamily Polívkové kladou důraz na atributy, které byly pro Pražské komorní divadlo zcela typické – minimalismus z hlediska herectví i scénografie, pečlivá interpretace textu a práce se včleněným filmovým médiem. Sam je dalším příkladem tohoto aktuálního trendu v českém divadle, kdy jsou natočené sekvence Štěpána Vodrážky promítány na zadní stěnu umělcovy cely. V nich zachycený Roden představuje nejdříve návštěvníka tohoto nevšedního uměleckého díla a pak přebírá roli samotného umělce, zatímco „živá verze“ Rodena zaujímá místo v hledišti a v tomto intermediálním propojení komentuje obraz a dokonce s ním komunikuje jako se skutečným člověkem, zastávajíc přitom převrácenou pozici hlasu všech příchozích návštěvníků. V náročném žánru monodramatu, kde se herec musí spoléhat jen na sebe samého, dokazuje Karel Roden svou plasticitu umírněným mimickým i gestickým projevem a prací s hlasem, pomocí něhož dokáže vytvořit velmi intimní atmosféru v těsné blízkosti diváků. Zkrvavený a o vlastní intimitu zcela připravený umělec nedokáže v závěru překročit pouhou značku na zemi a opustit celu, protože se stal její součástí a pomyslní vlci přitom stále přihlížejí.
Sam, s Rodenem jako hlavním tahákem, představoval přesně ten
titul, který přitáhl pozornost běžného městského publika i do prostor S-Cube.
Tím se program festivalu překlenul opět směrem k produkcím v sálu
Moravského divadla, v němž návštěvníky společně čekají ještě další vrcholy
přehlídky.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme