Petr Dvořák z Divadelní Flory a fauny 2013 - 5. (Simulante Bande + Zlatá šedesátá)

The New Wave’s folk - ist eine Simulantenbande!

Čtvrteční program nabídl „stálice“ olomouckého festivalu. Odpolední představení inscenace Simulante Bande, v koprodukci taneční skupiny VERTEDANCE a divadla ARCHA, bylo kvůli svým dispozicím, nárokujícím si velkou plochu podlahy, situováno do prostor S-Cube. Choreografie Veroniky Kotlíkové a Terezy Ondrové pro čtyři vystupující, z toho dvě ženy s handicapovanou dolní polovinou těla, zkoumá možnosti jejich spolupráce s ne-handicapovanými profesionálními tanečníky na ploše mezilidských vztahů.
Za doprovodu hudebních smyček uskupení DVA se divákům otevřely různorodé varianty – rovnocennost, přehnaná pozornost, zneužívání péče, podceňování, partnerství. Simulante Bande je mimořádnou ukázkou, k jak nevšednímu pohybovému výkonu je při důsledném přístupu možné přivést neprofesionální účinkující a že ani lidé, kteří plně nevládnou končetinami, nemusejí být vyloučeni z tak náročného tvůrčího procesu, jakým je pohybové divadlo. Zájemci o tematizovanou problematiku i tanec obecně by si rozhodně neměli nechat tento titul uniknout.

Pozvolné přiklánění festivalového dění směrem k činohře přineslo DIVADLO REDUTA s inscenací Zlatá šedesátá v režii Jana Mikuláška. V autorském duu s Dorou Viceníkovou se tentokrát rozhodl uchopit deníky filmového režiséra Pavla Juráčka, představitele československé „Nové vlny“ a chartisty. Jak je u Mikuláška v poslední době zvykem, jedná se o pohled českou minulost značně revidující, po němž v ústech zůstává velmi hořká pachuť. Tato tendence tvůrce, jenž danou dobu neměl možnost zažít, ale přesto má bytostnou potřebu se k ní vyjádřit, je ve stavu naší současné společnosti příznačná. Stálá spolupráce s výtvarníkem Markem Cpinem patří pořád k tomu nejlepšímu, co je možné na domácích jevištích vidět. Scéna svými prvky odkazujíce na barokní perspektivní scénografii, se zadním prospektem používaným k projekcím a pevnou oponou spouštěnou v předním plánu, je jak výtvarně působivá, tak funkčně významotvorná. Pětice herců – střídající se v monologickém přednesu Juráčkových zápisků – je kompaktním živoucím organismem, který do sebe zcela nasál formu, v jejímž rámci se pod režijním vedením na jevišti pohybuje. Dramatizace má logicky nejblíže ke Korespondenci V+W, deníková forma Zlatých šedesátých s ní má mnoho podobností. Celkový tvar je promyšlenou syntézou (nikoliv nevědomým opakováním) inscenačních i motivických prvků předchozích titulů Europeana, Gottland či právě Korespondence V+W, včetně zařazení filmových projekcí (1984, Na Větrné hůrce ad.), i práce s výběrem hudby (Kryl, Kubišová).
Zlatá šedesátá jsou příkladem čistoty formy i režijního stylu vyspělého tvůrce, jehož novinkové inscenace se bez výjimky stávají pozoruhodnými událostmi domácího divadelního kontextu. Tak jen aby zdánlivě nevyčerpatelná invence v tom tempu Mikuláškovi vydržela.