Petr Dvořák z Divadelní Flory a fauny 2013 - 6. (Višňový sad + Název dodám...)

 Obnažená anatomie vztahů
Snad jediným znevýhodněním diváka mířícího na Višňový sad DIVADLA HUSA NA PROVÁZKU může být neznalost dramatického textu, s jehož obeznáním v tomto případě režisér Jan Mikulášek počítá. Pokud vám ovšem dílo A.P. Čechova není cizí, je to pak velká divácká paráda. Úvodní promítaná sekvence, natočená zpoza čelního skla automobilu, nás přivádí spolu s Raněvskou na její sídlo, kde čekají kostlivci minulosti a snad ještě mnohem horší současnost.

Humor je zde přítomen skrze rozehrávání situací vycházejících z původního Čechovova textu, do nějž Mikulášek značně autorsky zasahuje, a významotvorně-ozvláštňující práci s rekvizitami, která je jedním z dominantních prvků jeho stylu. S aktualizačními zásahy do textu dochází k interpretačních posunům zejména u jednotlivých postav. Gajev Jana Kolaříka coby narkoman – v kostýmu odkazujícím k hochštaplerům na počátku devadesátých let, Trofimov Milana Holendy jako sadista, vybíjející si své choutky na Aňe (jež má v Mikuláškově pojetí poměrně málo prostoru), nemohoucí Firs na vozíčku, v závěru zdravý a chodící ad. Rozehrávání situací na vztahové ose pak umocňuje obsazení Petry Bučkové do hlavní role Raněvské, jejíž věk ji přibližuje Robertu Miklušovi v roli Lopachina, a v mnoha náznacích a nevypovězených slovech pak umocňuje možnost jejich vzájemného sblížení, k němuž však samozřejmě nedojde. Cpinova scénografie, připomínající kovové stěny ve světlém odstínu modré, přispívá k chladnosti prostředí, na jehož zadní stěně je umístěná tapeta s fotografií sadu zapadaného sněhem, která je v průběhu představení strhávána.
Mikulášek řeže do živého s podobnou intenzitou, jako v případě Větrné hůrky, s níž Višňový sad pojí celkový inscenační koncept. Vyhrocení vrcholí při dlouhé scéně – pokud bychom aplikovali filmovou terminologii, tak bychom mohli říct, že při ucelené sekvenci - na večírku Raněvské, jež je velmi krutá i černohumorná současně. Interpretační i režijní trefa do černého obdržela v nacpaném S-Cube živelný divácký ohlas.

Humor na DNě?
Večerní protiváhu nabídlo v šapitó Divadlo DNO, se svým pracovně nazvaným kabaretem Název dodám později, jenž byl očividně „spíchnut“ velmi horkou jehlou. Krátkému pásmu scének a skladeb (stejná forma jako třeba Fagi) dominovaly coby loutky boty a botičky nejrůznějších tvarů a velikostí a figurovaly i samozřejmě i ve slovním humoru. Upřímně už jsem zažil Jelínka a Daleckého v mnohem lepší formě. Jádro scének se často bortilo a improvizace nepříjemně „drhla“. Jejich kabaret tak představoval jen jakousi položku programu „z povinnosti“. Mnohem lépe se jim následně podařilo oživit stan a navázat kontakt s publikem, když doplněni o J.Vaňousovou představili za energické interpretace set písní coby kapela SEN.