S Havlovou Zahradní slavností to je těžké. I po padesáti letech zůstává nejslavnějším textem nejslavnějšího českého dramatika a dodnes je všude spousta nostalgiků či apologetů, kterým nezadržitelně zacukají koutky, kdykoli uslyší svou oblíbenou hlášku o věrtelu, který bez topůrka nezakopeš. A pak zasněně pohovoří o tom, jak je ta hra pořád aktuální. Případně i s temným dodatkem „zvláště dnes“.
Potíž je v tom, že Zahradní slavnost je - při vší úctě k jejímu postavení v dějinách českého divadla - jednou z nejčasovějších a tudíž nejvíce zestárnuvších Havlových her.
Nikoli svým základním tématem: příběh „Huga bez vlastností“, který se nezadržitelně prosadí díky tomu, že je ještě prázdnější a přizpůsobivější než jeho prázdné a přizpůsobivé okolí, má opravdu nadčasovou platnost. Jenže téměř vše, co tenhle základní příběh obklopuje a nese, je tak přímočaře spojeno s dobou svého vzniku, že onen základ nelze dost dobře vypreparovat bez závažného porušení podstaty látky. Ať už je to bodrá socialistická fráze, pseudomarxistická dialektika, nebo satira na zideologizovaný svět socialistické byrokracie. A samozřejmě i z dnešního pohledu poněkud vyčpělý estrádní humor: od žertovně doslovného předvádění „tlučení špačků“ přes žertovné telegramy se zbytky konverzace šéfa se sekretářkou až po záplavu nesmyslných pořekadel. Dokonce ani ironie, kterou Havel nešetří v oslavných tirádách na tupou „střední třídu“, nevyhlíží po zkušenostech s dvacátým stoletím tak neprůstřelně jako v romantických šedesátých letech.
Pařízkova inscenace nasvědčuje tomu, že si inscenační tým byl problematičnosti textu dobře vědom. A že se režisér ze všech sil snažil všechny výše zmíněné slabiny zredukovat nebo zamaskovat. Hodně škrtal, naplno rozehrál poklesle estrádní atmosféru, dodal další plán s „nepovedeným synem“ muzikantem a ironii namířenou proti středním třídám ve finále překlopil do operní parodie vlastenčení. V úvodu a v závěru to docela vycházelo. Uprostřed, tam, kde inscenátorům nezbývalo, než se opřít o slovní a mocenské přetlačování mezi Hugem a byrokratickými úředníky, vyznívá představení poněkud matně a chvílemi téměř bezradně. I tak je ale Zahradní slavnost na poměry Národního divadla inscenace spíše nadprůměrná a zásluhou důsledného hraní na diváky i celého kabaretního rámce nezvykle živá. Zda může něco podstatného říci k současnosti, tím bych si už zdaleka nebyl tak jistý.
Recenze vyjde v Respektu
více informací o inscenaci zde
Potíž je v tom, že Zahradní slavnost je - při vší úctě k jejímu postavení v dějinách českého divadla - jednou z nejčasovějších a tudíž nejvíce zestárnuvších Havlových her.
Nikoli svým základním tématem: příběh „Huga bez vlastností“, který se nezadržitelně prosadí díky tomu, že je ještě prázdnější a přizpůsobivější než jeho prázdné a přizpůsobivé okolí, má opravdu nadčasovou platnost. Jenže téměř vše, co tenhle základní příběh obklopuje a nese, je tak přímočaře spojeno s dobou svého vzniku, že onen základ nelze dost dobře vypreparovat bez závažného porušení podstaty látky. Ať už je to bodrá socialistická fráze, pseudomarxistická dialektika, nebo satira na zideologizovaný svět socialistické byrokracie. A samozřejmě i z dnešního pohledu poněkud vyčpělý estrádní humor: od žertovně doslovného předvádění „tlučení špačků“ přes žertovné telegramy se zbytky konverzace šéfa se sekretářkou až po záplavu nesmyslných pořekadel. Dokonce ani ironie, kterou Havel nešetří v oslavných tirádách na tupou „střední třídu“, nevyhlíží po zkušenostech s dvacátým stoletím tak neprůstřelně jako v romantických šedesátých letech.
Pařízkova inscenace nasvědčuje tomu, že si inscenační tým byl problematičnosti textu dobře vědom. A že se režisér ze všech sil snažil všechny výše zmíněné slabiny zredukovat nebo zamaskovat. Hodně škrtal, naplno rozehrál poklesle estrádní atmosféru, dodal další plán s „nepovedeným synem“ muzikantem a ironii namířenou proti středním třídám ve finále překlopil do operní parodie vlastenčení. V úvodu a v závěru to docela vycházelo. Uprostřed, tam, kde inscenátorům nezbývalo, než se opřít o slovní a mocenské přetlačování mezi Hugem a byrokratickými úředníky, vyznívá představení poněkud matně a chvílemi téměř bezradně. I tak je ale Zahradní slavnost na poměry Národního divadla inscenace spíše nadprůměrná a zásluhou důsledného hraní na diváky i celého kabaretního rámce nezvykle živá. Zda může něco podstatného říci k současnosti, tím bych si už zdaleka nebyl tak jistý.
Recenze vyjde v Respektu
více informací o inscenaci zde
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme