Mikulka: Žebrácká opera (Klicperovo divadlo)

Tak trochu Havel

Jsou to paradoxy: zatímco se Dušan Pařízek v Národním divadle ze všech sil snaží zbavit Zahradní slavnost dobového zasazení, Daniel Špinar se v Hradci naopak rozhodl podstatně nadčasovější Žebráckou operu obdařit velmi konkrétním retro rámcem. I když zas tak úplně jednoduché to není: vedle charakteristicky zelených esenbáckých uniforem s červenými výložkami a zarostlého androše se tu objevují třeba klasičtí retro gangsteři. A taky diskokoule společně s figurkami jako z Horečky sobotní noci. Mihne se dokonce i na papírovou krabici na víno nacpanou bankovkami, ta ovšem vypadá poněkud nesystémově - režisér nejspíš neodolal drábkovskému pokušení v podobě prvoplánové aktualizace.

Celkově se Špinarova Žebrácká opera tváří jako víceméně obyčejná komedie, přepjatá a silně stylizovaná, s groteskním cupitáním, legračními pózami a s přimyšlenými žertíky, které z textu vycházejí jen velmi volně. Třeba když má Macheath ve slavné scéně vězeňského hovoru s manželkou (a poté se dvěma manželkami) k ruce želízky připoutaného tlustého spícího policajta (posléze dva policajty), kterého při hovoru porůznu vláčí po jevišti. Dojde i na písničky, stylově v rozmezí od barově procítěné Fever až po obligátní disco v podání Bee Gees (pěvecky zazářila především Pavlína Štorková, která ostatně byla jako proradná Jenny jednoznačně nejlepší i po čistě herecké stránce).

Žebrácká opera samozřejmě není jen obyčejná komedie, ale především hra o mechanismech moci v totálně profízlovaném prostředí. Nebo o děsivé schopnosti odůvodnit (si) jakoukoli špinavost. Všichni to vědí a tak trochu s tím počítají. A ono to taky tak trochu vychází: charakteristická Havlova témata se „tak nějak“ prosadí i přes víceméně univerzálně použitelnou komediální a situační ambaláž. V tomto smyslu inscenace ničemu nijak zvlášť nepomůže, ale taky nic úplně nezazdí. Platí to i obráceně: jako komedie to bylo „tak nějak“ rutinně vtipné, ale břicho od smíchu asi rozbolelo jen málokoho (i když to nejspíš bylo cílem). 

Michal Zahálka napsal (tady), že Špinarova inscenace představuje průlom v „nezatíženém“ inscenování Havla. Nevím, nevím. Žebrácká opera je - alespoň navenek - ze všech Havlových her formálně nejtradičnější a nejkomediálnější; podobné zacházení díky tomu snese relativně dobře. Rozhodně jsem však z divadla neodcházel s pocitem, že jsem byl svědkem události průlomové nebo v jakémkoli smyslu výjimečné.

Více informací o inscenaci zde