Zahálka: Višňový sad (Slovácké divadlo Uherské Hradiště)

Paradoxní pocit: člověk tráví spoustu času tím, že vysvětluje svému laickému okolí, že klasickým dramatikům je jedno, jak s nimi který postmoderní režisér naloží, že ono okřídlené znásilňování herců režiséry je jen mýtus, který si vymysleli líní herci, že pojmenovat si po pěti minutách inscenaci jako cochcárnu a dál nehledat její smysl je špatný přístup a tak dál.

A pak se potká s inscenací, která ho naštve přesně z těchhle důvodů: Višňový sad v režii Oxany Smilkové je naprostá cochcárna, která (až na několik sporých momentů) postrádá elementární uvažování o kompozici inscenace a zůstává jen rádobyefektním aranžováním Višňáku coby nekonečně dlouhého horečnatého snu. Zlého snu, pochopitelně. Režisérka byla viditelně chytřejší než autor, takže si Čechova zcela přepisuje, dopisuje a domýšlí do té míry, že by vlastně měla stát na plakátu jako hlavní autorka. A výtečný hradištský soubor sice zjevně plní režijní záměr oddaně, ale vesměs není příliš o co stát - snad s výjimkou tradičně velmi dobrého Tomáše Šulaje coby Lopachina, jehož motivace jsou snad tím jediným, co inscenace nějakým způsobem vykládá.

Fričova inscenace na Zábradlí je proti hradišťskému Višňovému sadu ryzí akademismus. A že hlavní program hradeckého festivalu nabízí v primetimu na velké scéně kromě Sedmé pečeti ještě další podobný úlet, to už je vysloveně na pováženou.