Škorpil: Zahradní slavnost (Národní divadlo)

Na inscenacích Dušana Pařízka (a nejen jeho) v Pražském komorním divadle mi často vadilo, že jsou až příliš „o něčem“. Že jsou občas až příliš čitelné, že doslovují a vnucují svůj názor. Co jsem ale nemohl neobdivovat, byla jejich celistvost, „udělanost“, tah (často úmyslně zpomalovaný či tříštěný) a samozřejmě jinde nevídaná souhra všech – s odpuštěním – složek. Ty inscenace zkrátka měly styl.
Na jednu stranu bych tedy měl být po dnešní Zahradní slavnosti v Národním divadle spokojen. O onom „něčem“ totiž inscenace opravdu není. Tím méně nějak okatě. Ona vlastně, jak důvtipný čtenář již jistě vytušil, není o ničem.
Dramaturgyně Ullrichová v programu vysvětluje Havlovu hru jako novodobou variantu pohádky o Honzovi co se učil latinsky a patřičně vše koření mýtem a najmě tím českým. Zní to jistě ušlechtile a chytře a v inscenaci lze stopy Hugovy iniciace zpětně vydedukovat. Ale co s tím? Co to znamená? Dnes a tady? (Nebo klidně i včera a jinde?) Proč zrovna v Havlově Zahradní slavnosti? Takové „procesy“ ministryně Hanákové či dnešní „realizace“ mluvčího ÚOOZ Hantáka jsou - řekl bych - mnohem zahradnější slavnosti.
O nějakém stylu, tahu či souhře ale – a to je možná horší – nelze také hovořit. Inscenace hodinu a půl klopýtá nevzrušivým tempem, a kdyby se v hledišti na delší chvíli zhaslo (kdy už se z rozsvěcovaného hlediště konečně stane zavrženíhodné klišé?), bylo by lze si bez výraznější ztráty zdřímnout. Prázdnému jevišti s několika stolky vévodí obří dřevěná krychle (nebo je to kostka? jako ty kostky v Hugově kafi? nebo ty z kampaně na europředsednictví? a není to jedno?) vytrčená jednou z hran do první řady. A Ferda Plzák jezdí občas na segwayi a zahajovači i likvidátoři mají na krku zářivě oranžové (ČEZ?) klíčenky. Ano, je to aktuální, je to o nás. Ale to už jsme snad pochopili z toho světla v sále, ne? A Roman Zach jako zhmotnělá černá ovce Petr Pludek k tomu občas hraje na bicí a kytaru. A občas taky ne. Najít v tom nějaký řád lze ale těžko.
Vladimír Javorský je patřičně roztomile bodrý zahajovač a s lidmi (rozuměj publikem) to bezpochyby umí, Martin Pechlát zručně podehrává jako za starých časů Komedie, Eva Salzmannová je tradičně umírněné excentrická a alternativní máma Pludková... Není to nakonec v jednotlivostech špatné, jen se to zoufale neskládá dohromady.
 A tak vlastně nezbývá než celou dobu myslet na jediné: v čem sakra bylo to kouzlo Komedie a v čem sakra spočívá to prokletí černé díry jménem Národní?