Středa - den lyrický až poetický.
Nejdřív Nahý Wolker prostějovského
Divadla Point. Lehce konvenční, sentimentalizující pohled na básníka z milostné
stránky. Wolker mezi zběsilostí a melancholií, čistotou a špínou, životem a
smrtí.
Poté introspektivní a introvertní (z naší strany pak poněkud
voyeurské) Ze Zásuvek pražského souboru Dva ve jhách, jehož tématem je
sebepoznávání a cesta z traumat dětství.
Další pražská inscenace,
tentokrát souboru Antonín Puchmajer D.S. nazvaná Spánek nikdo nevolá, krutě
doplatila na syrově odstředivý prostor místní sokolovny, v jejíchž průvanech
vyprchal jemný rafinovaný humor výsměšné "mše" postmoderních kultů.
A
nakonec co do formy téměř profesionální práce studenta režie DAMU a jeho
právnických přátel z pražského souboru Korek - Kytice. Ta přinesla pozoruhodný a
podnětný pohled na možnosti inscenační práce s poezií, nadto klasickou. Pokouší
se postavit největší potíži jevištní práce s poezií - totiž tomu, že k jejím ve
verších vázaným, uzavřeným a úplným významům je těžké dodat jevištními
prostředky něco, co by nebylo jen zdvojením či nadbytečným přílepkem již
řečeného. Inscenace si třeba ze Zlatého kolovratu vezme jen úvodní verše o
jedoucím pánu a plynule přejde k Dceřině kletbě. V Pokladu vynechá situaci
Velikonoc, s nimi spojeného otevírání pokladů, několikerý matčin návrat k němu i
rok, v němž v úzkostech projde očistcem pochopení; matka prostě přijde k
jakémusi podkladu, odloží dítě, nahrabe si, zalká, že přišla o dítě a dojde
odpuštění. Zato Dceřina kletba je rozvedena dlouhou prehistorií, v níž nejdřív s
chlapci flirtuje matka, poté dcera, vidíme krvavý porod i následnou vraždu
dítěte - a pak může začít Erben. Máme k jeho pochopení onu předehru zapotřebí?
Přináší něco nového? Mění interpretaci? Ano - něžný vodník je dle řeči zřejmě
cizinec, jemuž tchýně nepřeje. Ale proč od něj chce odejít i milující žena? A
kde je její vnitřní boj mezi láskou k matce a k dítěti? A jak to vlastně dopadne
s oním dítětem, jež Vodník něžně položil na zem? Následné trojí dupnutí o tři
metry dál můžeme dík znalosti Erbena považovat za jeho zabití - ale když poté
průvodkyně Vodníka soucitně vezme kolem ramen a odvede pryč, jde asi spíš o jeho
zlomení hole nad lidskou proradností. Apropos: "průvodkyně". Je to pouhá
průvodkyně? Proč tedy zasahuje do děje? Je to osud? Ale proč pak hraje matku v
Polednici? Je to řád? Ale proč pak ponouká a dráždí postavy k nepravostem? Že
inscenace bourá Erbena by nemuselo vadit - kdyby z kamenů jeho stavby dokázala
vybudovat nový chrám, jenž by dovolil na starou stavbu zapomenout a neviklal se
v základech. Jenže v téhle inscenaci - při všech jejích vnějších kladech - jde
právě jen o ten vnějšek: o jistou okázalost v množství a efektnosti prostředků,
o leckdy až dryáčnické využití jednotlivých motivů z Erbena k vyvolávání emocí
(vzpomínka na kýčovité filmové zpracování se až příliš vtírá). Nakonec otázka:
lze dílo (respektive jednotlivé balady) založené na jednoznačně archetypálním a
křesťanskou vírou kodifikovaném řádu rozložit a použít jeho stavební kameny k
postmodernímu pohrávání si s jednotlivými motivy a docílit něčeho víc než
efektní potsmodernistické koláže?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme