Luděk Richter z Jiráskova Hronova - V. - středa

Středa - den lyrický až poetický.

Nejdřív Nahý Wolker prostějovského Divadla Point. Lehce konvenční, sentimentalizující pohled na básníka z milostné stránky. Wolker mezi zběsilostí a melancholií, čistotou a špínou, životem a smrtí.

Poté introspektivní a introvertní (z naší strany pak poněkud voyeurské) Ze Zásuvek pražského souboru Dva ve jhách, jehož tématem je sebepoznávání a cesta z traumat dětství.

Další pražská inscenace, tentokrát souboru Antonín Puchmajer D.S. nazvaná Spánek nikdo nevolá, krutě doplatila na syrově odstředivý prostor místní sokolovny, v jejíchž průvanech vyprchal jemný rafinovaný humor výsměšné "mše" postmoderních kultů.

A nakonec co do formy téměř profesionální práce studenta režie DAMU a jeho právnických přátel z pražského souboru Korek - Kytice. Ta přinesla pozoruhodný a podnětný pohled na možnosti inscenační práce s poezií, nadto klasickou. Pokouší se postavit největší potíži jevištní práce s poezií - totiž tomu, že k jejím ve verších vázaným, uzavřeným a úplným významům je těžké dodat jevištními prostředky něco, co by nebylo jen zdvojením či nadbytečným přílepkem již řečeného. Inscenace si třeba ze Zlatého kolovratu vezme jen úvodní verše o jedoucím pánu a plynule přejde k Dceřině kletbě. V Pokladu vynechá situaci Velikonoc, s nimi spojeného otevírání pokladů, několikerý matčin návrat k němu i rok, v němž v úzkostech projde očistcem pochopení; matka prostě přijde k jakémusi podkladu, odloží dítě, nahrabe si, zalká, že přišla o dítě a dojde odpuštění. Zato Dceřina kletba je rozvedena dlouhou prehistorií, v níž nejdřív s chlapci flirtuje matka, poté dcera, vidíme krvavý porod i následnou vraždu dítěte - a pak může začít Erben. Máme k jeho pochopení onu předehru zapotřebí? Přináší něco nového? Mění interpretaci? Ano - něžný vodník je dle řeči zřejmě cizinec, jemuž tchýně nepřeje. Ale proč od něj chce odejít i milující žena? A kde je její vnitřní boj mezi láskou k matce a k dítěti? A jak to vlastně dopadne s oním dítětem, jež Vodník něžně položil na zem? Následné trojí dupnutí o tři metry dál můžeme dík znalosti Erbena považovat za jeho zabití - ale když poté průvodkyně Vodníka soucitně vezme kolem ramen a odvede pryč, jde asi spíš o jeho zlomení hole nad lidskou proradností. Apropos: "průvodkyně". Je to pouhá průvodkyně?  Proč tedy zasahuje do děje? Je to osud? Ale proč pak hraje matku v Polednici? Je to řád? Ale proč pak ponouká a dráždí postavy k nepravostem? Že inscenace bourá Erbena by nemuselo vadit - kdyby z kamenů jeho stavby dokázala vybudovat nový chrám, jenž by dovolil na starou stavbu zapomenout a neviklal se v základech. Jenže v téhle inscenaci - při všech jejích vnějších kladech - jde právě jen o ten vnějšek: o jistou okázalost v množství a efektnosti prostředků, o leckdy až dryáčnické využití jednotlivých motivů z Erbena k vyvolávání emocí (vzpomínka na kýčovité filmové zpracování se až příliš vtírá). Nakonec otázka: lze dílo (respektive jednotlivé balady) založené na jednoznačně archetypálním a křesťanskou vírou kodifikovaném řádu rozložit a použít jeho stavební kameny k postmodernímu pohrávání si s jednotlivými motivy a docílit něčeho víc než efektní potsmodernistické koláže?