Šotkovský: Jiráskův Hronov (pondělí 5. 8.)

Mnoho pohybu, divákova...
O bloku šesti pantomimických a tanečních představení, kterým začal včerejší festivalové odpoledne, jen telegraficky (a s vědomím toho, že pro pohybové divadlo nejsem rozhodně ideální diovák): začalo roztaženou němou groteskou zcela prostou gagu, pokračovalo průměrnou klauzurou ostravské konzervatoře (co dělá na vrcholném amatérském festivalu?) a následovalo čtveřicí atmosféricky jak vejce vejci podobných produkcí moderního tance, které sice svědčily o solidní technické výbavě účinkujících, ale rozhodně ne o obzvláštní divadelní invenci. (Ne)převapivě bylo technikou, nápadem i výrazem zdaleka nejlepší to nejkratší z nich - sólo Anny Benhákové Axis Mundi.

Volume up! (hudba i emoce)
Kalinoskiho Měsíční běs je průměrné americké rodinné drama o manželství mladé dívky s mužem, zuřivě toužícím po dětech, které mu ona nemůže dát - situaci nakonec zachrání chudý italský sirotek, jehož v nemálo sentimentálním závěru přijmou za vlastního. Atraktivitu hře dodává i sugestivní téma genocidy Arménů, byť se nemůžu zbavit dojmu, že by se hra bez něj úspěšně obešla a pouze parazituje na jeho emoční síle. Režisér Josef Jan Kopecký ji se souborem SNOOP z Opatovic nad Labem zinscenoval zručně, s patřičně vyloženými situacemi a kvalitními hereckými výkony - na druhé straně neváhal sentimentálně-kýčovitým polohám hry jít leckdy pořádně naproti. Samostatnou otázkou je nadužívání hudební složky - solidně eklektická hudba Jana Fikejze burácí co to dá, navozuje náladu situace půl minuty před jejím začátkem a dovršuje jí ještě půl minuty po jejím skončení. Režisér ji používá (slovy Pavla Klusáka o jiné filmové hudbě) jako "zvukový spouštěč dojaté reakce u publika. Funguje to spolehlivě jako pár facek, jako výpis z vaší banky."

A ještě pár těch generačních výpovědí od mladejch...
Vrcholem dne pak pro mě byl dvojblok představení ze ZUŠek, zásadně se však vymykající běžné produkci těchto ústavů. Voicebandově-taneční ztvárnění fragmentu prózy Elfriede Jelinek brigita heinze nenávidí olomouckého souboru Děti veselé mělo vtip, šmrnc a názor - pohled na šest děvčátek v růžovém, které na hromadě podprsenek z nich zkouší střílet jako z luku či nosit je jako kapelku a do toho burácí nabasovaně "It's a Man's World", je náramná podívaná.
Jihlavská Divadelní společnost Saši Liškové pak přetvořila norskou maloměstskou komedii Rozpal mě, sakra! v dobře známé české formanovské vesnické trapno, v němž se autenticita i generační zkušenost souboru prosadí zcela neomylně (ústřední zápletkou inscenace je příběh po sexu zuřivě toužící patnátky, jíž se spolužák na taneční zábavě otře nahým penisem o stehno, ale nikdo jí to nevěří). Opakující se refrén inscenace, kdy na hlášení místního rozhlasu reagují mladí protagonisté automatickým vztyčením prostředníčku, na Hronově doufám zlidoví. Vše pak koření patřičně suché hlášky - z hrdinčina rozhovoru s otcem: "Proč jsi sakra zkoušela sex po telefonu? - Protože jsem nadržená - Tak nevím, jestli zrovna na tuhle otázku jsem chtěl upřímnou odpověď..."