Luděk Richter z Hronova - III. - pondělí

Dneska jinak (důvod vyplyne z otázky prvé):

Kolik představení vydrží divák? V pondělí jich bylo ve třech blocích hlavního programu devět plus jedno v programu doplňkovém. Je-li venku ve stínu přes třicet stupňů celsia, vevnitř o deset víc a dveře sálu se neotevřou ani v pidipřestávkách mezi jednotlivými čísly, jsme ještě schopni soudného vnímání? (Jediné, co by mohlo svědčit pro, bylo hmatatelné napětí během výstupu absolventky Duncan Centra Anny Benhákové Axis Mundi.)

Kam se ztrácejí diskutéři (a diskuse)? Pamatuji sály 80. let nabité nažhavenými diskutéry na Šrámkově Písku či Kaplickém divadelním létě (dnešní Dětská scéna); na Jiráskově Hronově jsem moderoval krajský diskusní klub, kde zasedalo den co den minimálně 30 lidí - a takové kluby tu byly čtyři. Všem o něco šlo. A byla to úžasná škola myšlení a schopnosti diskutovat (která ostatně nikde jinde dostupná nebyla v té době - a není ani teď, nepovažujeme-li za diskusi tlachavé monology našich vzájemně se neposlouchajících politiků). Dnes? Když odečtu pár členů souborů, o jejichž inscenaci je právě řeč, přichází na diskusi, začínající v šílených 24.00 (a končící kolem 2.00), pět až deset lidí, na monology lektorů tzv. Problémového klubu (PC) kolem třiceti. Z nějaké tisícovky zde přítomných, svému koníčku tělem i duší oddaných divadelníků. Profesionální divadlo nám takovou možnost může jen závidět; a je-li amatérské divadlo dnes podstatně inspirativnější než to profesionální, je to právě zásluha sebereflexe a kritiky, o níž se profesionálům může jen zdát. Na jak dlouho?