Šotkovský: Jiráskův Hronov (úterý 6. 8.)

Úterý bylo festivalově zasvěceno kompletně oné "pozitivně diskriminované" činohře, která se ovšem představila ve třech dosti rozdílných podobách. 

Adaptace Kukučínovy povídky Neprebudený v podání COMMEDIE Poprad byla jakousi chválou jednoduchého divadla. Prostý příběh odehrají za hodinu tři herci - jeden ztvární hrdinu, retardovaného pasáčka Ondráše, druzí dva všechny zbylé postavy příběhu. Pracuje se s jednoduchou, metaforickou scénografií (stádo hus znázorňují pouťové balónky), epickou zkratkou, decentním náznakem. Divadlo, které možná nestrhne, ale jistě potěší a umí dojmout velmi nepodbízivým, nevydírajícím způsobem.

Divadlo POINT z Prostějova představilo Saramonowiczův Testosteron – v Čechách populární, ale nepříliš dobře vystavěnou komedii, v níž chabá rámcová situace je jen záminkou k pronášení řady vděčně machistických vtipů, hlášek a „chlapských mouder“. Prostějovští však dokázali předlohu důrazně povýšit – nejde zde o to (s nadsázkou řečeno), jak je to s ženskýma, ale co se děje s chlapama, když řeší, jak je to s ženskýma. Výsledkem je velmi suverénně zrežírovaná i zahraná zábava, hraná s mimořádným nasazením, citem pro groteskní detail a přesné vystižení chlapské rivality i solidarity. Prostějovští si téma a prostředí natolik autorsky přisvojili, že hrají "jako fotbalová Barca v nejlepší formě let devadesátých", jak napsal kolega Petr Christov ve svém twitterovém zpravodajství z Hronova, které tímto opět doporučuji (stačí opět jen kliknout zde).
Zbývá inscenace nejambicióznější - Shafferův Amadeus Rádobydivadla Klapý. Opět jednoduchá metaforická scéna, která ale spíš signalizuje přecenění Shafferova "vyššího bulváru" - tomu spíše sluší opulentnější divadelnost, která tolik neobnaží jistou povrchnost jeho filosofujících pasáží. Nebo by se v tom obnaženém prostoru musel rozehrát zápas mezi Salierim a Mozartem opravdu jako souboj na život a na smrt -bohužel (a tím spíš, že jsem jí viděl vzápětí po představení prostějovských) produkce klapských působí poněkud unaveným, bezkrevným dojmem. Vít Šťastný hraje sice Mozarta slušně, i když bezpečně ve stopách filmového Toma Hulce - každá inscenace tohoto textu však stojí a padá se Salierim. V tomto případě bohužel padá. Bezmocně snaživý výkon Václava Špirita ještě umocňují jeho špatné sykavky - u amatérských herců nebývá zvykem zdůrazňovat v recenzích jejich řečové vady, u dvouhodinového, primárně rétorského výkonu je to však opravdu místy k nevydržení.