Škorpil: Mileniny recepty (Studio hrdinů)

„Já se řítím“, říká o sobě Milena Jesenská, když popisuje svůj styl chůze, tolik odlišný od cupitavých krůčků vídeňských dámiček. Podobně se dlouho řítí i Mileniny recepty. Zejména díky Ivaně Uhlířové (Milena), která znovu prokazuje svůj komický talent a zálibu v klaunské až slapstickové expresi. Naďa Kovářová jako Krejcarová je usedlejší, zemitější a méně stylizovaná. Uhlířová Kovářovou dlouho přehrává a byť Simona Petrů s Kamilou Polívkovou evidentně zamýšlely vytvořit mezi nimi rovný vztah ženského srozumění (jako dospělé ženy se Jesenská s Krejcarovou nikdy nepotkaly), o vyrovnání sil lze hovořit jen v okamžicích kdy herečky „vypadnou z role“ (rozlišit míru improvizace po jediném zhlédnutí samozřejmě nejde). Stačilo by přitom na straně Ivany Uhlířové v první půlce jen trochu ubrat a divák by měl více příležitostí nesledovat jen akce (jakkoli zábavné), ale i text. Na premiéře i proto patřily k nejlepším momentům vězeňské scény a zejména pak vyznání Krejcarové Egonu Bondymu a vzpomínky Jesenské na vztah s Kafkou. Čisté, ztišené a přitom nesamozřejmé a osobité. Jen škoda že Kamila Polívková neodolala – podle mne pro ni bohužel tradiční – potřebě ilustrovat a doslovovat a tak jednak nechá Uhlířovou zbytečně se „převléknout“ za Bondyho a dohrávat (a zároveň na jevišti rušit) Krejcarové vyznání. Za stejně zbytnou považuji i celou závěrečnou scénu, kdy již dříve vyřčený a několikrát zopakovaný vztah obou žen k mužům, ještě musí znovu názorně předvést, tentokrát dokonce s nešťastným figurantem.