Besedy s tvůrci bývají ošemetné: někdy se člověk dozví i věci, které vlastně vůbec vědět nechtěl. O Březinově a Zelenkově Toufarovi jsem například nechtěl vědět, že...
1) tento pokus zopakovat úspěch Zítra se bude byl motivován výslovným přáním koprodukujícího nitranského festivalu, aby vzniklo něco podobného jako to, co se jim tak líbilo minule,
2) to celé vznikalo dost na poslední chvíli, dokonce třeba návrh scény prý vznikl dřív než libreto (!), čemuž se sice na besedě všichni srdečně zasmějí, ale člověk se těžko zbavuje pocitu, že to leccos vysvětluje (a sami tvůrci klidně přiznají, že některé prazvláštní inscenační nedůslednosti - jména na saku Soni Červené - jim tam tak nějak zbyly z nějakého neosvědčeného principu a už nebyl čas je předělávat),
3) redukce orchestru i sboru nebyla dána ani tak touhou po ještě větším zkomornění a minimalismu, ale potřebou, aby to byla dobrá zájezdovka.
Otevřenost se cení, ale...
Měl bych asi předeslat, že Zítra se bude pokládám za mimořádnou divadelní událost, naživo jsem ho viděl třikrát a rozhlasový záznam si dosud čas od času pouštím. Srovnání s Toufarem je samozřejmě trochu unfair, ale projekt si na něj už od samého založení sám nabíhá - a silně se obávám, že z něj Toufar vyjde dobře jen málokdy. Hudebně je (patrně záměrně) méně výrazově rozprostřený, jaksi tlumenější, snad ve snaze zaměřit se tentokrát na člověka víc než na mašinerii, která ho semlela - na to ale zase neposkytuje dostatečnou plochu libreto, které viditelně zápolí s povahou dochovaných dokumentů (jinak řečeno: číhošťská aféra je sice fascinující, ale dramaticky se s procesem s Horákovou nedá srovnat). Zelenkova režie je mnohdy podivně popisná a toporná, což má prý (pokud jsem Zelenku na besedě správně pochopil) evokovat popisnost a strojenost propagandistického filmu, ale upřímně doznávám, že jsem v tom ten záměr neodečetl. Při vzpomínce na Nekvasilovou opulentní vizuální stylizaci každopádně působí jaksi bezkrevně.
Dobré zprávy: Jan Mikušek i Soňa Červená jsou na jevišti stále doslova magnetizujícími osobnostmi a několik konkrétních scén si se Zítra se bude nikterak nezadá (mým osobním diváckým vrcholem je moment, kdy se na pozadí promítá onen propagandistický film a Soňa Červená zpívá jeho komentář - "dramaticky" i hudebně mimořádně silná chvíle). Samo o sobě to rozhodně není špatné, ale v kontextu předešlého je Toufar nepochybně zklamáním - byť zklamáním, které asi přijít muselo. Těším se, až Březina zase nějakou operu napíše, ale docela určitě by prospělo, kdyby se vydal tematicky i formálně někam jinam. Třetí nálev padesátých let už bych si osobně odpustil.
1) tento pokus zopakovat úspěch Zítra se bude byl motivován výslovným přáním koprodukujícího nitranského festivalu, aby vzniklo něco podobného jako to, co se jim tak líbilo minule,
2) to celé vznikalo dost na poslední chvíli, dokonce třeba návrh scény prý vznikl dřív než libreto (!), čemuž se sice na besedě všichni srdečně zasmějí, ale člověk se těžko zbavuje pocitu, že to leccos vysvětluje (a sami tvůrci klidně přiznají, že některé prazvláštní inscenační nedůslednosti - jména na saku Soni Červené - jim tam tak nějak zbyly z nějakého neosvědčeného principu a už nebyl čas je předělávat),
3) redukce orchestru i sboru nebyla dána ani tak touhou po ještě větším zkomornění a minimalismu, ale potřebou, aby to byla dobrá zájezdovka.
Otevřenost se cení, ale...
Měl bych asi předeslat, že Zítra se bude pokládám za mimořádnou divadelní událost, naživo jsem ho viděl třikrát a rozhlasový záznam si dosud čas od času pouštím. Srovnání s Toufarem je samozřejmě trochu unfair, ale projekt si na něj už od samého založení sám nabíhá - a silně se obávám, že z něj Toufar vyjde dobře jen málokdy. Hudebně je (patrně záměrně) méně výrazově rozprostřený, jaksi tlumenější, snad ve snaze zaměřit se tentokrát na člověka víc než na mašinerii, která ho semlela - na to ale zase neposkytuje dostatečnou plochu libreto, které viditelně zápolí s povahou dochovaných dokumentů (jinak řečeno: číhošťská aféra je sice fascinující, ale dramaticky se s procesem s Horákovou nedá srovnat). Zelenkova režie je mnohdy podivně popisná a toporná, což má prý (pokud jsem Zelenku na besedě správně pochopil) evokovat popisnost a strojenost propagandistického filmu, ale upřímně doznávám, že jsem v tom ten záměr neodečetl. Při vzpomínce na Nekvasilovou opulentní vizuální stylizaci každopádně působí jaksi bezkrevně.
Dobré zprávy: Jan Mikušek i Soňa Červená jsou na jevišti stále doslova magnetizujícími osobnostmi a několik konkrétních scén si se Zítra se bude nikterak nezadá (mým osobním diváckým vrcholem je moment, kdy se na pozadí promítá onen propagandistický film a Soňa Červená zpívá jeho komentář - "dramaticky" i hudebně mimořádně silná chvíle). Samo o sobě to rozhodně není špatné, ale v kontextu předešlého je Toufar nepochybně zklamáním - byť zklamáním, které asi přijít muselo. Těším se, až Březina zase nějakou operu napíše, ale docela určitě by prospělo, kdyby se vydal tematicky i formálně někam jinam. Třetí nálev padesátých let už bych si osobně odpustil.
1. No nahrané to nemám, ale Březina něco v tomhle smyslu podle mě určitě říkal - samozřejmě jsem to stylizoval trochu vyhroceně, ale to je snad evidentní.
OdpovědětVymazat2. O to vůbec nejde (víme, jak vznikal můj oblíbený Gočár), ale jsem opravdu přesvědčený, že v tomhle případě je to na výsledku prostě vidět.
Ok. (U gočára se to naopak týká spíš inscenace, než partitury, ale nešť)
OdpovědětVymazatMně teda u Toufara jde taky primárně o tu inscenaci.
OdpovědětVymazataha, mě se zdálo, že hlavně píšeš o tom, že to Brežina odflák:-)
OdpovědětVymazat