Mikulka: Krevety à la indigo (Spitfire Company)

Být krevetou musí být strašné. A být ženou ještě horší. Jenže dokonce ani být číšníkem není úplně příjemné… V téhle inscenaci se to všechno prolíná; čtyři mladé ženy se na střídačku i společně vymlouvají i vytancovávají ze svých životních frustrací, lehce mimoňský číšník pečlivě popisuje, jak správně připravovat a pojídat krevety (za které se ty ženy několikrát prohlašují). Ženy ho na oplátku tak trochu trápí. Častěji ovšem trápí on je. Zpěvačka ve stříbrných šatech (vz. diskokoule) a s obří krevetou na hlavě k tomu zpívá španělské a francouzské písně. Harmonikář je živý, zbytek hudby, pokud jsem správně viděl, pouští z laptopů černě oděný muž, nenápadně postávající na straně jeviště. Celé to má, jak je u Spitfirů dobrým zvykem, docela silný erotický náboj, a zároveň je to, jak je u Spitfirů rovněž dobrým zvykem, docela drsně shazované a ironizované.

Odhaduji, že tím hlavním měly být příběhy frustrovaných žen, ignorantsky se ale přiznám, že mne mnohem víc zaujala ryze divadelní a výtvarná stránka věci. Představení má nezvykle důrazný rytmus, udávaný brutálními střihy nálad, pohybové i výtvarné motivy se nečekaně objevují a stejně náhle mizí, světla i nepočetné projekce jsou sice technicky jednoduché, zato však vynalézavé. Nevím, jestli je to nějak genderově podmíněné, ale zatímco pověstně laskavá kolegyně Křivánková se z Krevet vrátila zklamaná, já hlásím příjemné překvapení.

Recenze vyjde ve Světě a divadle

Více informací o inscenaci zde