Uhde: Dvojnásobný televizní horor

Jednoho letošního zářijového nedělního večera jsem náhledem do televizního programu zjistil, že se bude vysílat filmový horor Zrozen bez porodu, součást cyklu Vetřelci a lovci. Jde o kriminální příběhy vzniklé v Televizním studiu v Brně. Promeškal jsem premiéru, a tak jsem jako Brňan a člen Rady České televize zasedl k přijímači napůl jako patriot a napůl jako plnitel služební povinnosti.

Film, který jsem zhlédl, byl poprvé odvysílán v roce 2009, a je tedy dítkem nikoli čerstvě narozeným. Nepokládám to však za podstatné – vedení brněnského studia se ostatně od té doby nezměnilo.

Story prý čerpá ze skutečné události a z docela důmyslného nápadu: pachatel má přítelkyni zaměstnanou při evidenci obyvatel, a touto cestou dostane tip na bezdětnou majitelku atraktivního pozemku, jejíž rodné číslo se až na drobnou přesmyčku shoduje s rodným číslem zemřelé matky zneužitelného narkomana. To umožní vydávat jej za majitelčina syna, s pomocí soudu to legalizovat a dědictví převzít, protože majitelčina smrt by se zřejmě dala urychlit.

Scénář je dílem zkušeného a renomovaného novináře Josefa Klímy, ale realizace mě vyděsila spíš druhotně než prvoplánově. Jako režisér za ni odpovídá Filip Renč. Počínal si přesně podle ironického Šaldova receptu: když krajíc namazaný máslem, tak jeho vrstva musí být nejméně čtyři centimetry tlustá, aby to každého trklo. Psychiatrická klinika vypadá, jako by se tvůrce inspiroval černým humorem primitivních anekdot o bláznech. Soudkyně pojídá při úředním rozhovoru svačinu a plnou hubou tlumočí svůj byrokraticky arogantní postoj. Příště jej vyjádří neméně drsně na chodbě. Kriminalista záležitost neprofesionálně bagatelizuje. Teprve na závěr zakročí, a to zásluhou majitelčina zachránce, kterému chybějí jen andělská křídla, aby byl dovršen obraz jediné instance účastenství, spravedlnosti a práva ve zlém a odporně ignorantském světě.

Proč o tom píšu? Takový kýč, jaký natočili v Brně, byť s vynikajícími herci, by podle mé letité zkušenosti divadelního diváka nebyl na soudobém jevišti vůbec možný. Slýchám pořád, že se televizní dramaturgie má a musí od své nevlastní divadelní sestry lišit, neb je specifická. Čím? Zřejmě i tím, že toleruje podprůměr a špatné řemeslo v míře, která je jinde nepředstavitelná.

Cyklus Lovci a vetřelci každou neděli na ČT1 pokračuje. Nevybízím nikoho, aby se díval a přesvědčil se, zda mám pravdu. Pro mě je to dvojí horor, a kdybych neseděl v Radě, která má mimo jiné povinnost na závěr roku kriticky hodnotit odvysílanou produkci, nikdo by mě ke sledování takového zmetku nepřiměl.

MILAN UHDE