Mikulka: Hráči (Aréna Ostrava)

OST-RA-VAR (středa) aneb Promiň, Michale

Není to žádný velký objev, ale stejně mě nepřestává překvapovat, jak moc se mohou lišit představení jedné a téže inscenace v závislosti na tom, kde se hraje.

Po premiéře dělal kolega Michal Zahálka Hráčům takovou reklamu (zde), že jsem byl v pokušení mu spíš nevěřit. A když v červnu Aréna s touto inscenací hostovala na hradeckém festivalu, podezření se zdánlivě potvrdilo: v relativně velkém Klicperově divadle to nebylo špatné, ale také nic oslnivého. Slušné „herecké“ divadlo tradičního střihu, nic mimořádného, shodli jsme se po představení s několika kolegy z Nadivadla.

A vida, přímo v Aréně se ukázalo, že si Zahálka nevymýšlel. V domácím komorním prostoru se Hráči velmi rychle přehoupli přes pomyslnou hranici, za kterou se ze slušného divadla stane skutečný zážitek. Nejvíc pozornosti na sebe samozřejmě (a zaslouženě) poutali Albert Čuba a Marek Cisovský v rolích Ichareva a Utěšitele, s nefalšovaným potěšením z hereckého vyzařování však bylo možné sledovat prakticky celý soubor. A co víc - ještě nikdy jsem neviděl Hráče, kteří by dokázali tak dobře a tak přesně pracovat se všemi odstíny mnohonásobně podvodnické situace. Podvodníci podvádějí podvodníka, který si myslí, že společně podvádějí úplně cizího člověka, ale i ten je podvodník. Plány se mění za pochodu, ti chytřejší mají jasno hned, jiní se postupně chytají, a hlavně všichni neustále hrají, ochotnicky, talentovaně nebo rutinérsky. Zde už si nelze vystačit jen s obligátní škatulkou charismatického herectví, tady je nutná i ona často vzývaná „neviditelná režie“. Nenápadná, ale dobře promyšlená a důsledná. Všechna čest.

Otázkou samozřejmě zůstává, co si s takovou inscenací počít mimo její původní prostor - ale to už je téma na úplně jinou úvahu.

Více informací o inscenaci zde
Text vyšel ve Zpravodaji Ostravaru č. 2 (kompletní Zpravodaj k nalezení zde)