Mikulka: Hamlet (Švandovo divadlo)

Dnes nešermujeme!

S Hamletem je to těžké. Nestačí jen solidně převyprávět příběh a spoléhat na to, že hra je sama o sobě dostatečně povedená, aby byli spokojeni alespoň ti, kteří ve zdejší průběžné debatě o interpretaci stojí na brněnské straně barikády. Míst, jejichž konkrétní podobu režisér nějak vymyslet musí, je v Hamletovi spousta. O celkovém vyznění ani nemluvě. A ještě ke všemu to zatracené šermování. Za Shakespeara to byla pro herce příležitost předvést své umění v disciplíně, ve které se diváci dobře vyznali, dnes spíše výzva režisérovi - aby předvedl, jak vynalézavě a originálně se s tím trapnem hrozícím výstupem umí vyrovnat. Herci si to mohou vynahradit předvedením kulturisticky vypracované postavy, pokud nějakou mají.

Ve Špinarově Hamletovi jsou obě zmíněné šance využity vrchovatě. Patrik Děrgel odehraje celý závěrečný souboj úplně naholo (i když jen zády k publiku) a všichni zbývající účinkující jsou nacpaní do vitríny, která ve druhé polovině sloužila jako příležitostné Hamletovo vězení a symbol osamění. (Potvrzením jeho samoty je tklivá píseň Mr. Lonely v podkresu.) Žádná akce se tu vcelku logicky nekoná: Hamlet třímá kord zcela odevzdaně, a ti ve vitríně jen v rychlém tempu odříkají pár zbývajících replik.

Je to působivý obraz. Jedním dechem ovšem nutno dodat, že si s ním tak trochu nevím rady. Hamlet předtím zas tak moc osamělý nebyl (nebo alespoň ne víc než obvykle) a v souladu s celkovou modernizací se namísto kordů používaly pistole. Tohle všechno ví Špinar nepochybně lépe než já - a já zase tuším, že finále mělo vyznít jako metafora. Jenže mi ani při nejlepší vůli nějak nedochází, co vlastně měla ona metafora znamenat. Opravdu mělo být hlavním sdělením inscenace, že je Hamlet osamocený? To se mi zdá přece jen trochu málo. Nebo byl cílem působivý závěrečný obraz sám o sobě? Čárka za originální řešení ošemetné scény?

S podobnými pocity jsem už předtím sledoval celou řadu obdobně působivých pasáží. Možná mi něco podstatného uniklo, ale z divadla jsem odcházel s podezřením, že se režisér více než na celkový smysl soustředil na efektní, elegantní a originální řešení jednotlivých scén. Nelze však nevidět, že vyřešené to má Špinar vesměs velmi dobře. Představení běží hladce, atmosféra zpočátku značně odlehčená postupně houstne, objeví se spousta docela originálních nápadů, a celý soubor hraje tak dobře, jak ve Švanďáku nepamatuji (zvláště Kamil Halbich jako Claudius a Petra Hřebíčková jako Gertruda byli ve své neuroticky civilní obyčejnosti výborní). A po výtvarné stránce je Hamlet provedený stylově, s mírnou ironií a především důsledně, včetně postupného rozkladu zpočátku „zámecky“ nóbl scény. Takže zbývá učinit poněkud účetnický závěr: otázky a výhrady si ponechám, ale plusů tentokrát bylo o poznání víc.

Více informací o inscenaci zde