Vánoční poselství

Byl Štědrý večer a kritik seděl zachmuřený u vánočního stromečku. Byl sám. Nikoho neměl rád a nikdo neměl rád jeho. A jak tak zachmuřený seděl a naslouchal, jak za zdmi jeho bytu vládne v rodině ordinérního souseda spokojená nálada, začalo mu být všeho a všech líto...  „Davide, Dane, Dušane, Honzo, Doro, Petře, i ty Jane Antoníne – promiňte. Byl jsem na Vás tolikrát zlý. Psal jsem o Vás nehezky a přitom si neuvědomoval, kolik Vám to všechno dalo práce, s kolika lidmi jste se nad tím trápili - a já, za pár minut, na Vás nakydal tolik špíny.“
Příspěvek uložil do konceptu, vypnul počítač a spokojen, že ulehčí svému svědomí, zasedl k televizi, kde právě dávali záznam jednoho známého divadelního představení. „No co je tohle za hrůzu?! Tohle je scénografie?! A herci! Šmíráci! Má to vůbec nějakou režii?! “ … Náhle si uvědomil, že je zase tím kritikem jako vždycky býval, že zase dští síru a nic než síru a zdrcen tím poznáním, šel ke svému stromečku a na mašličce od dárečku, který si sám sobě nadělil, se na něm oběsil...

Přátelé, mějte rádi své kritiky. Myslí to s vámi dobře. Jsou to lidé jako vy. I když se to nezdá. Jsou sice trochu zvláštního ražení, ale také mají srdce a cítí to co vy.

Tak šťastné a veselé.