Sezóna s názvem „Hrdinové a monstra“, kdy se HaDivadlo, běžně se
orientující na autorskou nebo současnou dramatickou tvorbu, rozhodlo dát
příležitost mladým režisérům a starým ověřeným textům, zatím vypadá jako trefa
do černého.
Ani Amslerův Platonov, ani teď Maryša Lukáše Brutovského nejsou
sice inscenace bez problémů, pozitiva každopádně převažují.
Brutovskému dík za to, že rehabilituje režii, která bývá v novinách
častována trošku hanlivým přívlastkem „neviditelná“. Tu režii, která nespoléhá
v prvé řadě na režisérovu imaginaci a práci s vizuálem a uvědomuje si,
že jevištní minimalismus klade maximální nároky nejen na hereckou práci. To,
jak Brutovský pracuje s napětím a gradací ve třetím hospodském dějství,
kdy se s každou přicházející postavou atmosféra zahušťuje až k nesnesení,
je bezmála strhující. (Škoda jen, že mu to podobně nevyšlo i v závěru.)
A taky dík za to, že dal příležitost předvést se členům „starého“
HaDivadla v nejlepším světle. Cyril Drozda se vymanil z omezení svého
specifického hereckého typu a hlouběji posazeným hlasem a staženou gestikou
hraje Vávru jako klidného, rozumného, téměř chápajícího vdovce, ze kterého se až
za zavřenými dveřmi mlýna stává v podstatě sadista.
Typově přesně se naopak s Lízalem potkal Miloslav
Maršálek, přes kterého by se dala inscenace číst vlastně jako antická
tragédie, kdy je Lízal potrestán za svou donebevolající zpupnost, za
neochvějnou víru v sebe jako dobrého hospodáře, který pevnou rukou vládne
gruntu i rodině. Jeho rozmarné furianství pramenící z toho, že se z ničeho
dokázal vypracovat na bohatého sedláka a „pana radního“, se následně mění ve vzteklou
deziluzi zlomeného alkoholika, který se neumí smířit s tím, že ho jeho
instinkty zklamaly. Pro mě nejen výkon představení, ale i nejlepší role, ve
které jsem Maršálka kdy viděla.
Recenze vyjde v SADu.
Zajímavé,
OdpovědětVymazatjak se hodnocení hereckých výkonů - či spíš výkladů a zpracování rolí - může lišit. Brutovského Maryša je "zdravě" viditelná, neexhibuje ani se Brutovský jako režisér neztrácí, byť se mi jeho Výnosné místo, jež jsme viděl právě v Brně na Encounteru, jevilo daleko osobitější, soudobější a režijně i dramaturgicky dotaženější. I zde ale spoléhá na vysoce stylizované herectví - na jednu stranu chladně neosobní (komentáře, režijní poznámky), na druhou vášnivě expresivní - které je obávám se starším herců HaDivadla, tedy konkrétně Černouškovi i Maršálkovi, cizí a vzdálené. Jejich kreace jsou tak (podle mne) až směšné jejich důrazem na jakýsi až psychologicko-pravděpodobný patos, cynické postoje a vášně. Své postavy - jak byli v HaDivadle zvyklí - podávají maximálně autenticky, a to výkladu inscenace nesedí. Možná to dává režisér do výkladu své koncepce, ale podle mne jejich herectví příliš vyčnívá a do jinak chladně groteskní civilnosti se nehodí. Zato mladší část souboru, především Stárková jako Maryša a Grundman jako Francek, se dokáže v oné vypjaté, a přece věcné poloze pohybovat daleko přirozeněji a herecky svobodněji.
Ale to jen na okraj. Zřejmě čtu inscenaci dost jinak - nabízejícím se erotickým kódem, který se line celým představením - a to neukojenou erotikou staré generace ("nevymazlená" Lízalka, racionální - zřejmě nevěrná - Strouhalka, náhle "ulítlá" Horačka), tak na druhou stranu radostně smyslné Maryša i Rozára. Možná proto mi závěr inscenace - mnohonásobné, Maryšou s chutí prováděné otrávení Vávry - přišel groteskně přesný, inscenačně logický a režijně i herecky nejlepší.
Ano, myslím, že v hodnocení se míjíme (Výnosné místo pro mě bylo např. skoro k nevydržení), ale ne zásadně. Možná bude problém i v alternaci. Já viděla jako Maryšu Sáru Venclovskou, která podle mě ještě nemá tolik zkušeností co Stárková. Dobře jí vycházejí polohy, kdy je tvrdá, pevná ve svém postoji, kdy se rozhodne, že "ten kříž prostě nějak unese", zatím se jí ovšem nedaří dostatečně zviditelnit i to, co je pod tou tvrďáckou maskou - jak lyrické, tak zraněné, trpící polohy. Což myslím, že je jeden z důvodů, proč pro mě tak silně nezafungoval právě konec. Divákovi vlastně není dána moc šance, aby příběh vnímal skrz Maryšu, Venclovská ho dovnitř nepustí.
OdpovědětVymazatNa Grundmanovi se určitě shodneme, stejně tak mě bavil Siničák. V těch "mladých" má dnešní HaDivadlo opravdu silný soubor - měla jsem potřebu vyzdvihnout výkony Maršálka a Drozdy, protože pro ně většinou srovnání s jejich mladšími kolegy nevychází úplně lichotivě, s tím, jak se v dnešním HaDivadle už míň sděluje a víc hraje. A tady jsou s pánskou částí souboru pro mě zcela srovnatelní, dámskou část přehrávají.
Ad srovnání Maršálka a Drozdy s mladší hereckou generací HaDů.
OdpovědětVymazatOno to není dáno kvalitou či nekvalitou herectví, ale technikou, jíž používají a jsou na ni navyklí. Zatímco Maršálek a Drozda vycházejí z původní herecké techniky HaDivadla 70.-90. let, jež zdůrazňovala lidskou autenticitu a osobnostní herectví, ona mladší generace vychází z velké stylizovanosti, odosobněného civilního či groteskního herectví. Tyto dva přístupy jsou - jak se ukazuje i jinde (třeba na Provázku) - v podstatě nesourodé. Naopak taková Simona Peková měla s výraznou expresivitou v Huse problém, ale dnes u HaDů - nebo aspoň v Maryše - do hereckého stylu zapadla velmi dobře a patří k výrazným osobnostem souboru.