Mikulka: Terminus (Divadlo v Celetné - Kašpar)

Dost dlouho jsem si myslel, že se tentokrát pouze souhlasně připojím k oslavným reakcím, které zde na Termina napsali Michal Zahálka (zde) a Jakub Škorpil (zde). Nadšení mi ale vydrželo jen asi do dvou třetin představení. Pak jsem si bohužel připomenul svůj dávný dojem z četby hry - celá je trochu protivně vystavěná na efekt a finále je rozvleklé a upovídané. Němcova režie navíc v závěru začne silně tlačit na pilu, čímž tyhle slabiny ještě podtrhne. Nepřímá úměra „méně znamená více“ totiž platí v případě této inscenace naprosto ukázkově: čím hektičtěji a expresivněji chrlí v závěru Ladislav Hampl své repliky, čím přepjatější a naléhavější chce představení být (včetně protivného protisvětla), tím méně intenzivně mně to všechno oslovovalo.

To však stále mluvíme o té poslední třetině. V těch prvních dvou bylo v Celetné k vidění opravdu pozoruhodné divadlo, jaké v Česku zas tak často k vidění nebývá, a kvůli kterému bezpochyby stojí za to se na Termina vypravit, jak doporučují oba zmínění kolegové.

Počínaje pozoruhodným překladem Ester Žantovské (mluvený vyzní mnohem lépe než čtený). Přes čistou, nenápadnou, ale velmi účinnou Němcovu režii (velmi přesně navozuje i shazuje atmosféru minimalistickými světelnými změnami, nenápadnou aranží i hudebním podkresem). A konče výkony trojice herců: mimořádná je především Barbara Lukešová, která z uťápnuté, výčitkami prolezlé, absurdně vytrvalé a svědomím neustále popostrkované zestárlé učitelky dokáže vytvořit nenápadně všední monstrum, které vzbuzuje úsměšek, odpor, soucit i obdiv zároveň. A přitom se ta figura vybarvuje úplně nenápadné, samozřejmě, jakoby nic. Do hlasování o Ceny SADu (tj. ex-radokovské ceny) se mi bohužel příslušný hlas nepodaří prosadit už asi ani z protekční pozice redaktora, ale o tom, že by si ho Lukešová zcela určitě zasloužila, nepochybuji ani trochu.

Více informací o inscenaci zde