Před závorkou je nutno zdůraznit, že tenhle Strýček Váňa není vůbec špatná inscenace. Důsledná a cílevědomá režie, několik velmi dobrých hereckých výkonů (mizerně nehraje nikdo) a samozřejmě - ta hra má cosi do sebe. Ale nadšený jsem navzdory tomu z představení neodcházel. Stejně jako nedávno z Čupakabry, jiného Páclova oceňovaného titulu. Nějak se totiž pořád nemohu srovnat s tím, jakým způsobem jsou Páclovy inscenace „udělané“, zvláště ty, které se snaží být komediální. A o komediálno se ostravský Strýček snaží velmi, o poznání více, než předepisuje současný český obyčej, podle kterého se Čechova sluší inscenovat zhruba podle receptu dvě třetiny legrace a třetina tragiky.
Dost dlouho mi trvalo, než jsem si ujasnil, v čem je vlastně základ mého nesrovnání se s Páclem (zdaleka to není problém jen těch dvou výše jmenovaných inscenací). Ale teď už jsem si myslím jistý: je to přílišná „okatost“ režie. Za spoustou scén a situací je až příliš patrná narežírovanost; nepůsobí tak, že se akce odehrávají ze své vnitřní logiky, ale spíš proto, že to tak režisér pečlivě vykoumal a naaranžoval. Možná mám ten problém jen já, ale nějak se mi v případě Páclových režií nedaří jít úplně jednoduše se situací nebo s náladou - neustále mě to rušivě strhává k vyčuhující režii. Takové pocity se samozřejmě dostaví leckdy a leckde, ale nenapadá mě žádný jiný režisér, u kterého by to bylo tak silné a tak časté. Nejzřetelnější je to pochopitelně u vtipů: třeba když Tělegin žertovně zamotává místnost i všechny přítomné do vlny, kterou pro tento účel pomáhá smotat neustále pletoucí chůvě. Nebo když se Váňa při jedné ze svých rozčílených lamentaci vyšplhá na žebřík vztyčený uprostřed pokoje a kolega ho přitom zezadu žertovně jistí hráběmi. A tak dál. Strýček Váňa pracuje s téměř kabaretním žertováním, hrátkami s trapností a banalitou na nejrůznější způsoby, do čehož ukapává zoufalá bezvýchodnost jako voda z protékajícího stropu. Jenže málo platné, když si Váňa v jedné ze scén stoupne do umyvadla, které tu kapající vodu zachytává, je to spíš případ okatě narežírovaného vtipu, než gagu, který by samozřejmě a nerušivě vyplynul z rozehrávané situace.
Více informací o inscenaci zde
Recenze vyjde v Lidových novinách
Dost dlouho mi trvalo, než jsem si ujasnil, v čem je vlastně základ mého nesrovnání se s Páclem (zdaleka to není problém jen těch dvou výše jmenovaných inscenací). Ale teď už jsem si myslím jistý: je to přílišná „okatost“ režie. Za spoustou scén a situací je až příliš patrná narežírovanost; nepůsobí tak, že se akce odehrávají ze své vnitřní logiky, ale spíš proto, že to tak režisér pečlivě vykoumal a naaranžoval. Možná mám ten problém jen já, ale nějak se mi v případě Páclových režií nedaří jít úplně jednoduše se situací nebo s náladou - neustále mě to rušivě strhává k vyčuhující režii. Takové pocity se samozřejmě dostaví leckdy a leckde, ale nenapadá mě žádný jiný režisér, u kterého by to bylo tak silné a tak časté. Nejzřetelnější je to pochopitelně u vtipů: třeba když Tělegin žertovně zamotává místnost i všechny přítomné do vlny, kterou pro tento účel pomáhá smotat neustále pletoucí chůvě. Nebo když se Váňa při jedné ze svých rozčílených lamentaci vyšplhá na žebřík vztyčený uprostřed pokoje a kolega ho přitom zezadu žertovně jistí hráběmi. A tak dál. Strýček Váňa pracuje s téměř kabaretním žertováním, hrátkami s trapností a banalitou na nejrůznější způsoby, do čehož ukapává zoufalá bezvýchodnost jako voda z protékajícího stropu. Jenže málo platné, když si Váňa v jedné ze scén stoupne do umyvadla, které tu kapající vodu zachytává, je to spíš případ okatě narežírovaného vtipu, než gagu, který by samozřejmě a nerušivě vyplynul z rozehrávané situace.
Více informací o inscenaci zde
Recenze vyjde v Lidových novinách
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme