Švejda: Strýček Váňa (Divadlo Petra Bezruče)

O zbytečnosti převracených židlí

Chtěnost. Slovo, které asi nejlépe vystihuje Páclovu premiéru u Bezručů. Režijní nápady - průhledné, okaté - trčí z inscenace jak dráty. Díra ve stropě domu, pod níž každý (v úvodu) obezřetně přechází. Astrovova tuba s mapami jako falický symbol, do které Jelena strká svůj šátek. A když nehezká Soňa, tak (ve druhém dějství) rozcuchaná jak divá žena - jako kdyby úplně nestačilo její vstupní představení coby malé šedé myšky. A když její zoufalství z lásky k Astrovovi, tak dokola převracené židle…
Štěpán Pácl tlačí zejména na komediální pilu a jeho nápady jsou s odpuštěním školácky jednoduchoučké. Klavírista usedající k pianu tak, že okázale „umělecky“ nadzdvihává šosy fraku a v prologu hrající vyzvánění mobilních telefonů jakože „kdo to z diváků byl?“. Astrov pojídající se Soňou kysané zelí z láhve tak, že lítá po celé scéně. Násilně zdůrazňovaná komika brání hercům držet charaktery figur, dát jim kompaktnější výraz. Snad jen Kateřině Krejčí se daří celistvě zahrát Marinu jako moudrou, věcnou, zdravě cynickou stařenu a Tomáši Dastlíkovi Astrova jako okresního intelektuálního playboye.
Inscenaci schází dramaturg, který by režiséra včas brzdil.