Švejda: Krajina s akvabelami a černým domem (Jan Kerbr)

Nakladatelství Pulchra vydalo publikaci Jana Kerbra Krajina s akvabelami a černým domem – „pokus o vymezení české polistopadové dramatiky“. Sumarizujících prací o domácím polistopadovém dramatu se příliš nedostává (poslední důležitou, nepletu-li se, vytvořil v roce 2003 Václav Šebesta v seriálu pro časopis Svět a divadlo) a Jan Kerbr, pilně sledující dění v českém divadle po celé polistopadové období, má myslím k napsání takového typu práce docela dobrou výchozí pozici.
Autor se v útlé, cca stostránkové knížce drží svého magazínového stylu psaní: s  kultivovanou (až překultivovanou) dikcí se věnuje vnějším atributům zkoumaných děl (např. převypráví jejich obsah, sdělí několik základních informací o autorovi) a zdrženlivě vysloví názor. Tento postup by konec konců nemusel vadit - i jen přehledové, "registrující" práce, určené spíš pro širší veřejnost, jsou užitečné. Kerbrova práce má však pohříchu tvar jakýchsi sebraných "výpisků z četby"; ani za polotovar ji nejde označit, nýbrž jen za jakousi sumu podkladového materiálu k napsání knihy. Autor postupuje ponejvíce podle věku autorů, začíná od nejstarších po Listopadu činných (Pavel Kohout, Ludvík Kundera) a končí nejmladšími (Petr Kolečko, Anna Saavedra); zmíněni jsou prakticky všichni známí autoři včetně těch, kteří se věnují psaní pro loutkové divadlo; nepatřičně opomenuta zůstává pouze oblast amatérského divadla (např. Josef Tejkl, Petr Macháček). Medailonky jsou disproporční, autor ulpívá na nepodstatných dílech (např. Havlových Pěti tetách), problematický je i výběr u jednotlivých autorů (u Davida Drábka např. pomíjí podstatnou „startující“ Janu z parku, výklad začíná až u Švédského stolu a následně se věnuje především hrám z poslední doby; u Jiřího Pokorného sice uvádí oba klíčové Taťka střílí góly a Odpočívej v pokoji, následně ale zmiňuje už jen „příležitostné“ texty psané pro Svět a divadlo a nikoli „regulérní“ hry), dopouští se faktických chyb (soubor Nejhodnější medvídci označuje za loutkový), psaní zatěžuje nedůležitými podrobnostmi (někdy až na hranici bulváru), od výkladu her nejednou utíká k jejich inscenačním zpracováním; text prokládá málo průkaznými úryvky z textů (které navíc nešikovně zůstávají graficky neodlišeny od samotného výkladu); celkem logicky pak celá práce působí nekompaktně, stylisticky neopracovaně... Opakuji: jako by byly vydány autorovy předběžné poznámky k tématu. Neházejme ale vinu pouze na Jana Kerbra – „k vydání připravil“ Radim Kopáč.
Ta kniha prostě neměla vyjít.