Prvá (sic!) shakespearovská komedie Hany Burešové má jednu velmi silnou scénu.
Hostinu ve druhém dějství, ponořenou do alkoholového a drogového rauše, ve kterém ty báječně nenucené a elegantní postavy (jak nám byly v úvodu představeny) „rozvazují“ a „shazují masky“. A tak se tu třeba ukazuje, jak je ta brýlatá intelektuálka Beatrice (v podání Heleny Dvořákové) vlastně docela nešťastná osoba, jaký má ten „příliš chytrý“ single, tolik povznesený nad něco tak přízemního jako je láska, těžký úděl, aby si našel nějakého „sobě rovného“ partnera. A nebo jaký je ten nenucený „šéf“ Don Pedro (Jan Vondráček) pěkný hajzl, který sice svému „podřízenému“ Claudiovi přenechává dívku, na kterou si sám myslel, zkoušku jejích citů ke Claudiovi, kterou pod jeho maskou provádí, ale uskuteční doopravdy, rozuměj svede ji... Charakter téhle felliniovsky „sladké“ společnosti zkrátka bude mít notné trhliny.
Podobně dvojlomné, nahořklé scény, myslím adekvátně pracující s textem, však už v inscenaci bohužel nenajdeme. Burešová se vydává spíš cestou „plnokrevné“, goldoniovské komedie, v níž život je (jen) hra a karnevalový rej – což je ovšem proti Shakesperarovým „Mnoha povykům“ trochu jiná písnička…
Recenze vyšla 15. dubna v Lidových novinách
Hostinu ve druhém dějství, ponořenou do alkoholového a drogového rauše, ve kterém ty báječně nenucené a elegantní postavy (jak nám byly v úvodu představeny) „rozvazují“ a „shazují masky“. A tak se tu třeba ukazuje, jak je ta brýlatá intelektuálka Beatrice (v podání Heleny Dvořákové) vlastně docela nešťastná osoba, jaký má ten „příliš chytrý“ single, tolik povznesený nad něco tak přízemního jako je láska, těžký úděl, aby si našel nějakého „sobě rovného“ partnera. A nebo jaký je ten nenucený „šéf“ Don Pedro (Jan Vondráček) pěkný hajzl, který sice svému „podřízenému“ Claudiovi přenechává dívku, na kterou si sám myslel, zkoušku jejích citů ke Claudiovi, kterou pod jeho maskou provádí, ale uskuteční doopravdy, rozuměj svede ji... Charakter téhle felliniovsky „sladké“ společnosti zkrátka bude mít notné trhliny.
Podobně dvojlomné, nahořklé scény, myslím adekvátně pracující s textem, však už v inscenaci bohužel nenajdeme. Burešová se vydává spíš cestou „plnokrevné“, goldoniovské komedie, v níž život je (jen) hra a karnevalový rej – což je ovšem proti Shakesperarovým „Mnoha povykům“ trochu jiná písnička…
Recenze vyšla 15. dubna v Lidových novinách
A jsi si opravdu jistý, že Don Pedro nevěstu opravdu svede? Na to si nějak nevzpomínám... Spíš s ní jen tak frivolně laškuje, což pak konec konců uzná i žárlící Claudius. Navíc kdyby kníže Heru opravdu svedl, bylo by to proti smyslu příběhu, který přece stojí na tom, že nevěsta je naprosto nevinná, a jakékoli nařčení, že je coura, je zhola vylhané.
OdpovědětVymazatNo, "jen tak" frivolně s ní, myslím, nelaškuje. Nazvi si to jak chceš (já jsem to nazval "svedením"), ale každopádně jde nad rámec toho "prověření" Heřiných citů, které, jak snad možno usuzovat ze čtení textu, dělá z dobré vůle (režisérčina interpretace Dona Pedra mne v tomto směru opravdu zaujala). V inscenaci je jedno místo (teď už ho bohužel nejsem schopen přesně popsat), kdy vyjadřuje takové to "samčí" uspokojení, jak tu "zkoušku" provedl - a Claudiově hořkosti se vskutku nelze divit. To, že se s tím motivem dále nepracuje, že se z Claudia a Dona Pedra stane vlastně dvojice spřeženců (i samolibých škůdců), přičítám režisérčině nekonzistentní práci s textem.
OdpovědětVymazatNo, tak to bychom mohli po clintonovsku skončit u debaty, co je a co není "svedení". Úplně konkrétně si na závěr toho výstupu na maškarním bále nepamatuji, myslím, ale, že tam k ničemu "zásadnímu" nedošlo. Co se týče Claudia a Dona Pedra, samozřejmě, tam plně souhlasím. Ale znovu opakuji, kdyby se Héra nechala Claudiem svést, vůbec by to v té inscenaci nedávalo smysl z hlediska toho, že je i nadále jakýmsi příkladem dívčí nevinnosti.
OdpovědětVymazat