Incest s otazníkem
Pokud se na Krev Wälsungů podíváme nepředpojatýma očima, moc se toho na vyvýšeném molu, obklopeném diváky, neodehraje: citace obsáhlých pasáží z Mannovy povídky doplňuje divadelně nepříliš vynalézavá ilustrace dekadentnosti rodiny Aarenholdů v čele s „wagnerovsky“ zamilovanými dvojčaty. Jiří Štrébl - snoubenec dívčí poloviny dvojčat - v souladu se svou obvyklou figurou doplňuje ironicky kontrastní křupanství. To je sice zábavné, jenže zvráceně svůdné atmosféře nevyhnutelně se blížícího incestu to příliš nepomůže. Následuje návštěva Wagnerovy opery, spočívající v tom, že Štrébl nejprve parodickým tónem přečte část povídky popisují operní manýry, a pak dva pěvci na halfplayback odzpívají závěrečnou árii z Valkýry. Po ní zbývá už jen chvilka času na inscenačně trochu odbytý incest.
Až do závěrečné scény to ze všeho nejvíc vypadalo na takové "rutinně moderní" divadlo, maskující nedostatek režijní invence minimalismem. Jenže pak přijde vykřičník v podobě efektní pointy, která drasticky popře smysl celé dekadentní hry, již sourozenci až dosud rozehrávali: opovrhovaný a vysmívaný snoubenec Beckerath se přidá do erotické trojičky. Nechce se mi věřit, že by to byl jen okamžitý nápad, nahodilá ilustrace otázky „Co si teď počneme s Beckerathem?“ Mann totiž otázku klade proto, aby mohla zaznít drtivě ironická odpověď: „Měl by nám být vděčný, jeho existence bude alespoň méně triviální“. Přehlíživý cynismus dává smysl. S trojicí, která se objímá a líbá ve finále téhle inscenace, si ale jednoduše nevím rady.
Více informací o inscenaci zde
No, uznávám. Jenže je těžké o téhle inscenaci psát a nezmínit přitom její konec. Ale hlavně: myslím to není pointa, na kterou by publikum napjatě čekalo, nebo která by nějak zásadně proměnila vnímání toho předtím.
OdpovědětVymazat