Mikulka: Svěcení jara (Handa Gote)

Divných divadel je v Česku řada, ale Handa Gote je mezi nimi asi nejdůslednější a nejvytrvalejší. Což potvrdilo i Svěcení jara. Výraz „potvrdit“ je docela důležitý; u představení tohoto typu není od věci vzdát se co nejdřív snahy hledat logiku či spojitosti se slavnou předlohou, a vychutnávat si dění stylem „čím větší podivnost, tím líp“.

Veronika Švábová a finský host Pasi Mäkelä se pohybují po scéně zcela vážně, nesnaží se vyrábět legraci, prostě jen se zaujetím skládají a vrství zvukové, pohybové či vizuální bizarnosti; za sebe, vedle sebe, přes sebe. Když občas prosvitne náznak smyslu, je to asi takové, jako když se na začátku představení ozve z vinylové desky sotva zřetelná předehra Stravinského skladby, překrytá zvukem z druhého gramofonu a vylepšená různým zpomalováním či scratchováním.

Což ovšem neznamená, že se tu a tam (ale opravdu jen velmi zřídka a jaksi mimochodem) nemůže objevit docela drastický vtip: Švábová se třeba (zhruba v půlce představení) převlékne do bílých šatů, tvář si namaluje „na chlapa“, a při celé řadě následujících scén jí z rozepnutého poklopce čouhá pánské přirození. Což nikterak nezdůrazňuje ani nevysvětluje, prostě to tak je. Když si pak po delší době potřebuje otevřít lahev piva, sáhne do rozkroku a použije umělý penis jako otvírák. A jede se dál, jako by nic. Ostatně falus je v tomhle jarním rituálu docela důležitou rekvizitou - ale to už bychom se dostali k onomu v úvodu zapovězenému hledání souvislostí a významů.

Davy se na tohle představení asi nepohrnou (a dobře udělají), milovníci úletů a podivností by ovšem návštěvu zvážit měli.

Více informací o inscenaci zde

Recenze vyšla 10. 6 v Lidových novinách