Mikulka: Ze života hmyzu (Národní divadlo)

Vítejte v muzeu

Jsou klasická díla, která by snad raději měla zůstat v bezpečí čítanek a na jeviště moderního divadla nevstupovat. Ve své době mohla působit hmyzí alegorie bratří Čapků ostře, dnes z ní trčí hlavně toporně naučná prvoplánovost, kombinovaná s vlezlou člověčinou. Když už se ale do takové hry pustí Daniel Špinar, režisér s pověstí tvůrce, který není vůči předlohám nijak zvlášť pietní, dá se očekávat cosi jako „současný“ výklad. Namísto toho se na jevišti docela postaru předvádějí povrchní motýli, mamonářští hovniválové, banální cvrčci, starostlivě vrahounský lumek a jiná hmyzolidská havěť. Výprava je sice napůl plechová a napůl křiklavě umělohmotná, jenže co s tím: muzeální divadlo zůstane muzeální, i když je navlečené do křiklavě lesklého kostýmku a tulák své repliky zpívá s kytarou.

Pointa je však ještě smutnější. Když po přestávce dojde na toužebně očekávanou modernizaci, je ještě hůř. Dominantní militaristická mravenčí část totiž názorně zopakuje a scénicky odilustruje ta nejbanálnější klišé, která se sluší použít při kritice zhoubných praktik moderních firem, počínaje ziskuchtivým ždímáním zaměstnanců, přes vynucenou pozitivnost až po globální agresivitu; a celé to typizované balábile se samozřejmě nemůže odehrávat jinde, než pod velkým obloukem evokujícím logo McDonald‘s. Svým způsobem je muzeální divadlo i tohle, jakkoli je to muzeum poněkud novějšího data, řekněme pozdně devadesátkové.

Daniel Špinar má za sebou docela dlouhou sérii povedených inscenací, Ze života hmyzu však znamená úplně normální průšvih. Snad je to jen výjimka potvrzující pravidlo, nikoli první vlaštovka jeho nadcházejícího stálého angažmá v Národním divadle.

Více informací o inscenaci zde, trailer zde
Článek o letošní sezóně Daniela Špinara vyšel v SADu 5/2014