Je to paradox: nejdiskutabilnější pasáž Čapkova románu je zároveň nejvydařenějším místem jinak vysoce problematické inscenace. Prokopovo setkání s dědečkem v závěru románu, prodchnuté autorovou pověstnou vírou v malého člověka, působí jako kýčovitý katolicismus pro služky, jako rozměklý, bezzubý humanismus. V Hrbkově inscenaci však v této chvíli kupodivu zafunguje ono podehrávané, „shazující“ herectví, se kterým po celou předchozí dobu účinkující tak naprosto nepřípadně přistupovali k předloze. Kýčovitost je náhle utlumena, inscenace, dosud tak zbytečně ukřičená a rozpohybovaná, se ztiší a pokud přistoupíme na to, že se ocitáme v úplně jiném žánru než jsme byli dosud, v žánru pohádky (a Stanislav Šárský v roli Dědečka na tuto skutečnost svým projevem myslím otevřeně poukazuje), dá se ono poselství románu i inscenace (jak byl Prokop „nečistý“, jak už teď bude dělat nikoli „velké“, ale „malé“ věci, a kdesi cosi) snést a akceptovat.
Portrét Švandova divadla za sezonu 2013/14 vyšel v časopisu Svět a divadlo 5/2014.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme