Jan Kolář v posledním čísle
Divadelních novin této sezóny oficiálně oznámil svůj odchod. Konečně!, řeknou
si zajisté jeho kritici, vždyť už také bylo půl hodiny po dvanácté. A skutečně: Divadelní
noviny pod jeho vedením notně přetahovaly, potřeba je „upgradovat“ se jevila (a
jeví) jako palčivá a kdo jiný by měl být za tu situaci odpovědný než
šéfredaktor?
Jan Kolář je příslušníkem generace,
která na profesní dráhu nastupovala v jednom z nejbolestivějších
období společnosti. Plně ještě zažila (relativně) svobodná šedesátá léta, musela
se ale především vyrovnat s nástupem normalizačního režimu, zaujmout
k němu nějaký postoj – a protože byla relativně prostá škraloupu angažmá
v předchozím „kontrarevolučním“ období, záleželo jen na ní, jakou podobu
koexistence zvolí. Pomineme-li varianty odmítnutí režimu nebo naopak vstupu do
jeho služeb, zůstane nám velice široké pole, mající „tisíce odstínů šedé“.
V něm se Jan Kolář pohyboval. A zkušenost z dvacetiletého pohybu na tomto
území si odnesl i do polistopadových let, do šéfování Divadelních novin.
Ty, pokud jde o obsah, byly vždy
ukotveny v šedesátých letech, navazovaly na stejnojmenného předchůdce: přátelské, „pro divadelníky a jejich diváky“, uctívající
tvůrce šedesátých let a fandící nonkonformním divadelníkům let sedmdesátých a
osmdesátých. To byl fundament, na němž Jan Kolář stavěl, to byl také jeho
(osobní) strop.
Kdysi zvolená „koexistence“
s normalizačním režimem se ale také projevovala v Kolářově řízení DN:
v ochotě iniciovat a přistupovat na nesystémová řešení (těch, kdo je dotují) či
jít do kompromisů „za hranou“ (se sponzory). Jan Kolář v tom zkrátka „umět chodit“.
Proto Divadelní noviny (i díky jeho houževnatosti) dodnes existují.
Ten přístup má v sobě ukrytý
lesk i bídu. Étos toho, co pomáhalo za minulého režimu jakž takž přežít; a bídu
toho, v čem dneska tak nějak postkomunisticky žijeme.
Jistě, na tomhle všem něco je. Ale na základě dlouholeté osobní zkušenosti v Divadelních novinách musím dodat, že to není to nejpodstatnější. Tím skutečným "osobním stropem" Jana Koláře bylo především to, že byl úplně jednoduše hloupý. Neschopný koncepčního myšlení, neschopný sebereflexe a neschopný rozumné komunikace v redakci. Bohužel se všemi důsledky, které z toho pro DN vyplývaly.
OdpovědětVymazatnejsem si jist, zda MJŠ nezamlčuje důležitou podrobnost:. ano, DN přežily díky Kolářově houževnatosti. Otázka je, zda se do situace, kdy byly neustále na pokraji existenčního ohrožení, nedostaly především díky tomu, že a jakým způsobem je vedl Jan Kolář. druhá poznámka - když se šéf na nějakém místě udrží dlouho, často je to tím, že často a rychle mění své podřízené. Kolář šel v DN opačnou cestou. valná většina redaktorů vydržela v DN 10 a více let. nedostatečná personální obměna redakce dále prohlubovala zatuchlost a konzervování původního stavu.
OdpovědětVymazatPánové,
OdpovědětVymazata především Vladimíre Mikulko,
zdá se mi od Vás lidsky nízké, nasazovat hned, co oznámil odchod z funkce, na člověka, který více než dvacet let řídil Divadelní noviny, a ať už byly či jsou jakékoli, existují nadále, a to dokonce v nákladu, který po celou dobu neklesl.
Asi by bylo pošetilé v této diskusi Jana Koláře a jeho koncepci i fungování obhajovat. Na to, co s Divadelními novinami dokázal či ne, je myslím ještě dost času a je třeba získat odstup. Ale myslím, že i Vy byste mohli vyjádřit cosi jako respekt a prokázat velkorysost a cit, zkrátka charakter, a popřát mu spíš úspěchy v dalším jeho životě a počkat, s čím přijde nový šéfredaktor.
S pozdravem a respektem i k Vaší práci a názorům
Vladimír Hulec
Téhle logice nerozumím. JK přece nezemřel, jednoduše po letech oznámil odchod z Divadelních novin, na jejichž podobě i prestiži nese výrazný podíl. Kdy jindy než teď napsat, co si myslíme o jeho působení? Konec konců tu nikdo netvrdíme nic zvlášť nového, jen znovu opakujeme to, co o něm říkáme už léta. A jistě, se zvědavostí čekáme na to, s čím přijde nový šéfredaktor, to je snad ale trochu jiná otázka, ne?
OdpovědětVymazatToho dne, když si chlapci hráli,
OdpovědětVymazatpřijely veliké saně bíle olíčené,
seděla v nich paní v širokém bílém kožiše, a měla na hlavě chlupatou
bílou beranici. Sáně její jely podruhé kolem náměstí a Kaj ihned
přivázal své saňky k saním a jezdil za nimi. Jízda byla po chvíli
rychlejší a rychlejší a saně zahnuly se konečně do vedlejší ulice. Paní
jedoucí v saních ohlédla se přívětivě na chlapce, mrkala a kývala naň
jakoby se již dávno znali. Kolikráte koliv chlapec saňky své odvázati
chtěl, mrkala a kývala naň opět a chlapec zůstal seděti na svých
saňkách. Ku konci jízdy vyjely oba z města za bránu, a tu dalo se do tak
hrozné chumelice, že chlapec ani na krok před sebou neviděl, a jízda
jejich byla každou chvíli rychlejší a rychlejší. I pustil provázek, jejž
v ruce měl, aby saňky od velkých saní odvázal, ale nebylo nic naplat.
Saňky jeho byly k saním jako přikovány a jízda šla rychleji a ostřeji
dále, jako by je vítr unášel. Tu dal se do hrozného křiku, ale nikdo ho
neslyšel; škaredě se chumelilo, a sáně jen jen letěly. Někdy sáně tu i
tam vrazily, když přes příkopy i hráze letěly. Chlapci bylo velmi ouzko;
z ouzkosti chtěl se modliti, ale měl myšlenky tak rozchumelené, že ani
otčenášek pomodliti se nedovedl.
Chumelice byla strašnější a
strašnější, sníh padal v kotoučích velikých jako bílé slípky; než tu
pojednou letěla chumelice stranou, sáně se zastavily a v saních vstávala
paní v širokém bílém kožiše a v beranici, na nichž sněhu na pět prstů
navátého bylo. Paní byla vysoké a štíhlé postavy, tváře její se leskly
jako napadlý sníh. Paní ta byla sněhová královna!
"Jeli
jsme jako vítr," pravila k chlapci, "ale nač bychom mrzli! Vlez do mého
kožichu!" A vyzdvihnuvši chlapce do saní přikryla ho kožichem. Chlapci
se zdálo, jako by byl do záměti padal.
"Zebe tě ještě?" ptala
se chlapce líbajíc ho v čelo. Hu! To polibení bylo studenější než led a
proniklo ho až do srdce, kteréž zimou napolo mrtvé bylo. Bylo mu, jakoby
umíral, ale netrvalo dlouho, chlapci bylo líp a po chvíli již zimy
necítil.
"Moje saňky! nezapomeňte na moje saňky!" připomínal
chlapec a k saňkám připřažena bílá slípka, kteráž s nimi sem tam lítala.
Sněhová královna dala mu ještě jedno políbení, a on zapomněl na Gerdu,
na babičku, a na všechny, jež znal.
Vážení kolegové, na Nadivadlo vede odkaz z informačního portálu českého divadla Divadlo.cz. Heslo "názory na divadlo", kterým je tam uvozen, možná zdůvodňuje komunitní základ zdejších článků a diskusí. Je mi ale skutečně zle z textů, které divadelní témata a kritiku podávají v tak zoufale bufetové formě, že přesahují vše blbé, co jsem kdy četl v kritizovaných Divadelních novinách. Předpoklad, že se zde opakují jen léta známé výhrady proti DN, přece nezamená, že nemají být formulovány znovu a věcně. Odpusťte mi poznámku mimo téma, mentorský a osobní tón, ale prosím vás - nyní pane Švejdo - berte zdejší příspěvky zodpovědněji. Čte je více lidí, nejen vy, kamarádi.
OdpovědětVymazatMartine, pominu-li Vladimíra Hulce, máš před sebou výše dva poměrně čisté žánrové útvary, které jsou vhodné pro podobnou příležitost: krátký komentář a krátkou osobní vzpomínku.
OdpovědětVymazatNevím co ti zrovna na Martinově komentáři připadá bufetové či nevěcné.
Vzpomínka Vladimírka Mikulky je možná o trochu osobnější, než by bylo milé, ale zase na druhou stranu, jsme s Janem Kolářem ani ty ani já nikdy nespolupracovali, tak můžeme jen těžko soudit.
A pokud jde o DN, nemáš zkrátka pravdu: o podobné osobní útoky tam rozhodně není nouze (např. nedávno kauza "horanský vs. machalická" apod.)
Pokud ti bufetové připadají i jiné zde uveřejňované glosy, prosím o příklad.
Milí pánové Mikulko, Švejdo a v každém rámusu nepostradatelný Varyši. Čechov ve Višňáku soudí, že žádné sprosťáctví nesmí přesáhnout meze slušnosti. Vaše - ve vztahu k Janu Kolářovi - je přesáhlo tak, že mám potřebu se Jana Koláře zastat, aniž bych byl příliš ztotožněn s tím, jak vedl Divadelní noviny. Pánové ve středním věku jistě mohou vyslovovat generační soudy a mohou se pokoušet svou deklarovanou odbornost proměnit v reálný mocenský vliv (vizme plácání o šéfovi činohry o několik článků níže) a tím jaksi zvýraznit svou marginální situovanost v českém divadelnictví. Ale je to úsilí marné, když za nimi - i přes ten střední věk - nestojí vlastně žádná soustavná práce. Ta za Janem Kolářem stojí, Divadelní noviny postavil (byl jsem ve výběrové komisi, která jej v roce 1990 do funkce vybrala) a udržel v časech, kdy v české kultuře zanikalo ledacos, od nakladatelství a divadel po sympatické, leč krátkožijné nezávislé projekty. Ona soustavnost práce - to je to, co zde Kolář zanechal, ke vzteku a zášti neproduktivních příslušníků mladší generace, kteří se dosud nezmohli ani na solidní monografie divadelníků, které uznávají, ani na publikované teoretické práce zásadnějšího významu, na respektovanou pedagogickou či lektorskou činnost. Vynášet za takového deficitu vlastní obecněji reflektované práce soudy o tom, kdo je hloupý a kde má kdo osobní strop, je, obávám se, nejen nevkusné, ale zavání to mindrákem.
OdpovědětVymazatObávám se, že si nerozumíme. Tady nejde o nějaké argumenty, pomlouvání nebo nadávání, je to osobní vzpomínka, podložená zážitky z celé řady porad. Ošklivá nezdvořilost, uznávám. Možná dokonce i trochu nevkus, taky uznávám. Jenže ta vzpomínka je i po letech natolik skličující, že mi to prostě nedá; navzdory zdvořilosti a snad i dobrému vkusu.
OdpovědětVymazatJakube,
OdpovědětVymazatpromiň, ale že by o osobní útoky nebylo v DN nouze, si jako jejich redaktor nejsem vůbec vědom. Mohl bys být konkrétnější?
Navíc - co se týká kauzy Horanský-Machalická - jde o vztah umělec-kritik, tedy každý je (zjednodušeně řečeno) z jiné strany barikády, nejde o kritiku kolegyně ze strany redakce.
Ok, tak třebas
OdpovědětVymazathttp://www.divadelni-noviny.cz/otevreny-dopis-marii-reslove
nebo
http://www.divadelni-noviny.cz/vitej-mezi-nas-proutkari-vladimire
nebo tohle ukázkové veřejné praní špinavého prádla
http://www.divadelni-noviny.cz/cesky-rozhlas-otevrel-kliniku-tvurciho-nepsani
a rubrika Medius blahé paměti, tam se neůtočilo velmi osobně?
Asi se dostáváme
OdpovědětVymazatv tomto tématu zcela jinam, ale nemyslím, že v uvedených případech (navíc v případě kolegy Ermla jde o dost staré texty) se jedná o stejné etické pochybení. Erml i Kohout se snaží vyvolat (či reagují na) diskusi nad danými texty či událostmi, veřejně na ně upozornit a svá tvrzení dokládají. Reagují na již existující texty či kauzy a komentují je. To jsou normální a myslím i zdravé novinářské "souboje". Napsat však o někom, že je hloupý a neschopný, to - promiňte Jane - je už podle mne za hranou.
Ale na druhou stranu, občas se to stane každému, zvlášť na internetu, tak to už nechme být. Budou lepší příležitosti prokázat, jací kdo jsme.
Richard Erml o Marii Reslové:
OdpovědětVymazat"Vliv a moc, moc a vliv, tuhletu mantru máte oba napsanou na zádech, kde ji vy sami nevidíte, ale každý si ji může přečíst..."
"Milá Marie, (...) pro tebe je stud asi nesrozumitelné cizí slovo..."
To jsou, Vladimíre, pro vás vážně "normální a myslím i zdravé novinářské "souboje""? I Kohoutovo ventilování soukromé korespondence s dramaturgy svého opusu? A ten argument, že už to ostatně jsou staré texty, myslíte taky vážně?
Mám dojem, že už se tu dostáváme úplně mimo podstatu věci. Na osobní rovinu jsem to strhnul já svou protivnou a nezdvořilou vzpomínkou na Jana Koláře - a pokud se někomu zdá, že napsat něco takového je jednoduše nepřijatelné, na věci nic moc nemění, jestli to někdo jiný dělá nebo dělal taky. Ale co s tím: to co jsem o JK napsal, je shrnutí mých dlouholetých zkušeností z působení v redakci Divadelních novin. Zvenčí tyhle věci nejsou vidět, ale pro chod a podobu časopisu jsou zásadní. (Myslím, že důležitější než to, o čem psal Martin Švejda ve svém hodnocení éry JK pohledem "zvenčí".) Všichni, kdo redakcí DN prošli, určitě dobře vědí, o čem mluvím, samozřejmě to ale nemohu nějak dokázat nebo vyargumentovat, jsme tu opravdu pouze na úrovni vzpomínek.
OdpovědětVymazatKdyž už se v tom ale babráme, v návaznosti na to, co píše Vladimír Hulec by mě zajímala jiná věc. Myslíš si Vladimíre, že jsem tu vzpomínku neměl napsat, protože to:
a/ není pravda
b/ je to pravda, ale ne taková, která se může říct nahlas ?
"Neschopný koncepčního myšlení, neschopný sebereflexe a neschopný rozumné komunikace v redakci." Mohl bys, prosím, Vladimíre napsat (když už se tu tedy ta debata rozvinula směrem, který mi jako autorovi glosy vůbec není příjemný), jak konkrétně se toto na podobě DN projevovalo - neboť o ně mi tu především šlo? Říct o někom, že je hloupý, je vskutku hodně silný výraz (jdoucí i po mém soudu za hranici slušnosti).
OdpovědětVymazatPrvní věc v diskusi,
OdpovědětVymazatje přímo oslovovat diskutující. To udělal Erml ve svém textu směrovaném Marii Reslové, což je něco zcela jiného, než o někom mluvit ve třetí osobě. V přímé (již existující) diskusi to pak považuju za hulvátství. Čili díky, Vladimíre, žes mě oslovil, a snad i jiné naše diskuse a pře zde takto budou probíhat.
Myslím si, ne - jsem přesvědčen - že v Tvé otázce platí a). (Navíc nešlo o vzpomínku, ale - myslím si neuváženej - šleh.) Nechci zde veřejně prát špinavé prádlo DN a netvrdím, že Jan Kolář je ideální typ šéfa a že jsem s ním jen a jen vycházel. Téměř opak je pravdou. Ale rozhodně je vysoce vzdělaný, sečtělý a znalý svého řemesla. Jako žurnalista vedl časopis nejlíp ze všech divadelních u nás, neb si byl vědom, komu jsou DN určené a tuto nemalou část kulturní obce oslovoval. I proto je náklad DN stále nečekaně vysoký a udržet jej bude pro jakéhokoli nového šéfa velmi těžké. Všechny ostatní divadelní časopisy u nás (SaD, Loutkář, Taneční zóna, Orghast, Divadelní revue, Amatérská scéna..., ale i zdejší Nadivadlo či Rozrazil Online) se zaměřují na úzkou a poměrně uzavřenou skupinu divadelních odborníků a fandů toho či onoho směru divadla, čímž samo divadlo u nás uzavírají do vnějšímu světu nesrozumitelného a vesměs opomíjeného ghetta. Velkým pozitivem Jana Koláře je důsledné překračování těchto hranic. Že se pak uvnitř redakce o tyto hranice a směry jejich překračování přeme, je jiná věc a děje se tak v každé redakci a každém kolektivu. Stejně jako to, jak Jan Kolář v takových situacích prosazuje svou. Myslím, že v SaDu to nebude s Karlem Králem příliš jiné (a je to tak v pořádku). Po "zklidnění" vášní byl však Jan Kolář schopen (sebe)reflexe a mnohé z impulsů akceptoval, což se mi často stávalo v rubrice Zahraničí nebo v nabízení rozhovorů či s několik let existující rubrikou Na Oáze s Magorem (proti níž jsi mj. vystupoval i Ty). A v kritice je to nyní například vznik rubriky Pro a Proti, abych byl konkrétní, s čím přišla Lenka Dombrovská a už dávno jsi - když jsi byl v DN - mohl Ty. Stejně jako jsi měl (a nyní mám já) obrovskou volnost v internetové části DN. Do té Jan Kolář téměř nemluvil, neb si byl vědom, že to není "jeho parketa". Pokud jsi opravdu svého času odešel kvůli jedinému textu, který tam on chtěl a Ty ne, pak asi těžko můžeš pracovat v kolektivu pod jiným než svým vedením.
Tak to jen tak v rychlosti, abych zde čtenáře neunavoval.
Pardon,
OdpovědětVymazatzase musím poopravit svůj úvodní odstavec: za hulvátství považuju, když někdo s někým diskutuje přes třetí osobu. (Vysvětlovat VH nemá smysl... - viz někde nedávno)
:-)
Jane,
OdpovědětVymazatnechejme toto téma na jindy. Rád do souboje - i na toto téma - s Vámi půjdu (a stálo by za to přizvat i Richarda Ermla a Marii Reslovou), ale zde se myslím točí poněkud jiné pivo.
:-)
Strašně nerad bych se nechal zatáhnout do srovnávání DN a SADu, ale s plnou vahou pravím, že komunikace (třeba i ne vždy příjemné dohadování) v SADu s Karlem Králem je něco naprosto - opravdu zcela zásadně - jiného než vzteklé a hulvátské úlety, kterými Jan Kolář pravidelně reagoval na odlišný názor. Obvykle bez toho, aniž by se vůbec snažil pochopit, oč vlastně jde. Poslední, kdo ho v DN dokázal usměrnit a korigovat, byl Vladimír Procházka blahé paměti - po jeho odchodu byla v DN věcná diskuse zcela výjimečným úkazem; „rozhovorům“ tohoto typu se všichni z pochopitelných důvodů snažili vyhnout. Tvé vyznání „nejlepšímu šéfredaktorovi“ mě docela překvapuje, vzpomínám si, že při našem posledním hovoru na tohle téma (je to už pár let) jsi věc viděl trochu jinak: stěžoval sis, jak jsi z atmosféry panující v redakci nešťastný, a dokonce jsi uvažoval i o tom, že kvůli tomu z DN odejdeš. No nic. Celá tahle debata, od samého začátku trochu trapná a nevkusná (uznávám, začal jsem s tím já) je pořád horší a horší, takže bych toho už raději nechal.
OdpovědětVymazatVladimíre (Mikulko),
OdpovědětVymazattaky si myslím, že tato debata nikam nevede. Ale přece jen v rychlosti musím reagovat. Téměř všechny výčitky,
které bys adresoval Janu Kolářovi, bych chápala. Není ovšem jednoduše hloupý, jak píšeš. To jednoduše není výtka, ale zbytečná urážka. Od tak svědomitého kritika
Tvého formátu bych to nečekala.
Lenka Dombrovská
Vladimíre,
OdpovědětVymazatsouhlasím. Myslím, že dvacet (a víc) let v jedné funkci je příliš dlouhá doba na to dostát požadavkům proměňující se doby. Všichni pánové a dámy by měli vážně zvažovat, zda tak dlouho ve svých pozicích zůstávat. Odešel jsem loni z funkce kurátora ...příští vlny/next wave..., letos Jan Kolář z pozice šéfredaktora DN a Ladislav Zeman z postu ředitele KD HK. Jsem zvědav, kdy a jakým způsobem budou následovat další.
Tvou reakci, Vladimíre, chápu i jako frustraci člověka, který dosud neměl šanci své ambice - v důsledku obsazení oněch funkcí - realizovat.
Tuto debatu jsem otevřela náhodou, nikoho ze zúčastněných neznám, divadelní noviny nečtu, ale šokují mě dvě věci. Jednak je to naprostý nedostatek slušnosti a nadhledu, který by měl provázet každou věcnou kritiku. Opravdu chcete používat slovník a metody, které známe z politických debat v médiích? Čekala bych vyšší úroveň. Další, co mě zaskočilo, je negativní hodnocení skutečnosti, že většina redaktorů pracuje v DN 10 a více let. 15 let jsem pracovala v soukromé sféře, poté 10 let na akademické půdě. V obou prostředích, i v dravých nadnárodních firmách, bylo zapotřebí vytvořit a udržet výkonné stabilní jádro, neboť dlouhodobou kvalitu lze budovat pomocí inovací, nových pohledů a přístupů jen tehdy, když mají na co navázat.
OdpovědětVymazatjá jsem novinář a ti se k sobě chovají ještě daleko hůř než divadelní kritici:) a není to české specifikum. k druhé části: podle mě v kreativní oblasti je důležitá určitá občasná obměna týmu, nehledě na to, že to prospívá i těm jednotlivcům.
OdpovědětVymazat