Mikulka z Hradce: Hommage à Jelínek

Čtvrtek 26. června

Ve čtvrtek jsem uprchl z kamenných budov na DNO a bylo to zatím nepříjemnějších pět festivalových hodin. Jiří Jelínek a spol. hráli v rámci Dne DNA od odpoledne až do noci v Draku a v šapitó před Drakem. Nijak zvlášť nezáleželo na tom, jakou podobu na sebe produkce v ten či onen moment vzala: loutkové divadlo, kabaret, volná improvizace, koncert. Spolehlivě totiž nabízely to, proč se (kromě jiného) chce do divadla chodit: proud radostné a hravé energie.

Jelínek, protože o něj tu jde především (jakkoli nelze upírat podíl ani těm okolo), setrvává ve velmi úzce vymezeném prostoru, zde se ale pohybuje s nevídanou bravurou. Umí se postavit před hlouček přihlížejících a během pár vteřin z něj udělat publikum. Žádná velká hloubka či objevné sdělení, žádné promyšlené koncepce, jen a jen záplava slovních hříček, nesmysly všeho druhu, postřehy „ze života“ přetažené až do absurdity, a především naprosto samozřejmá komunikace s diváky a zdánlivě nevyčerpatelná energie. Může to vypadat jednoduše nebo banálně, ale takovýto dar „elementárního komediantství“, mají jen nemnozí. A mezi těmi nemnohými je velmi málo těch, kteří jej dovedou používat tak bezprostředně, tak důsledně, a ještě navíc spolehlivě strhnout spoluhráče. Jistě, zdaleka ne vše, čeho se Jelínek v divadle či v hudbě dopustí, musí být nutně skvělé. Smyslem tohoto textu však není hodnocení nebo kritika, ale vyjádření obdivu divadelníkovi, který umí tak vydatně čerpat z jednoho z nejzákladnějších zdrojů, kterými se divadlo napájí.

kompletní festivalový program zde