Slovinští sněmující ptáci nechť mi prominou (já jim teda těch nepřečkatelných devadesát minut ve vydýchaném Pekle odpustit nehodlám), ale z nedělní Plzně má smysl psát jen o Klatově Hamletovi. Názory se myslím dost silně různily, takže raději vyložím karty hned na začátku: mně se to líbilo. První půlka dokonce moc. Ke mně do šesté řady naštěstí sperma ani exkrementy nedostříkly, takže jsem na rozdíl od kolegů přede mnou nedoznal žádné úhony. A i kdyby. My, co jsme loni trénovali na Divadelním světě Brno s primátorem Onderkou, jsme v tomto ohledu zvyklí na ledacos.
Na bochumském Hamletovi bylo paradoxně nejlepší to, jak zvysoka Klata kašle na to, aby z proslulé klasiky vytvořil nějaký smysluplný celek. „Je to jiná divadelní tradice“ prohlásí tu mezi řečí kdosi o polském divadle (tuším, že Hamlet-otec, ale úplně jistý si nejsem) a pak se skoro dvě hodiny s nadšením předvádějí nejpříšernější výstřelky, které bývají obvykle spojovány s německým divadlem. Přinejmenším do přestávky se nic neskládalo dohromady, jednotlivé scény se navzájem křiklavě popíraly a vše vyvrcholilo vpravdě šíleneckou variací „Pasti na myši“. V té se Hamlet s Guildensternem a Rosecrantzem do omrzení balí do igelitu a polévají se barvami i výše zmíněnými tělními tekutinami (docela by mě zajímalo, zda to náhodou nebyla parodie fekálního Macbetha, kterého, ovšem vážně, uvedli před necelými deseti lety v Düsseldorfu).
Kdo trval na Shakespearovu Hamletovi a jeho smysluplném výkladu, musel se cítit podvedený (pokoušet se šokovat festivalové publikum je samozřejmě marná práce). Lépe na tom byli ti, kdo byli ochotni prostě jen sledovat divadlo: Klata sice rozbil příběh do nesmyslnosti, dokázal však z jeho trosek vydolovat tolik ryzí divadelnosti a absurdních postřehů, že mu může být odpuštěno. Už jen kvůli reakci královny Gertrudy, kterou příšerné Hamletovo představení nadchne tak silně, že jásavě povykuje jako pyšná maminka při školní besídce: „Podívejte, to je můj syn!“.
Ve druhé půli inscenace k neprospěchu věci zvolní (hrobnická scéna byla paradoxně dost otravná, navzdory vynalézavě rouhavému zacházení s kříži), ale úplně nakonec celé to zběsilé třeštění zpětně osvětlí drsná pointa. Ta přitom opravdu vychází z Hamleta: vojácky primitivní Fortinbras (a pozor, hraje ho stejný herec jako vojácky drsného Hamleta-otce) se chopí vlády a v dlouhém proslovu jasně vyloží, že to podstatné je moc a síla - pokud si v Dánsku raději šíleli a vyváděli, je to jejich chyba. Vzhledem ke knihám, které se na scénu bezmocně sesypaly shůry hned v úvodu, a především při vzpomínce na to, že o pár scén dřív padla v souvislosti s tažením Fortinbrasovy armád do Polska otázka „A jdou obsadit celou zemi nebo jenom část“, vyznělo finále zatraceně mrazivě.
Na bochumském Hamletovi bylo paradoxně nejlepší to, jak zvysoka Klata kašle na to, aby z proslulé klasiky vytvořil nějaký smysluplný celek. „Je to jiná divadelní tradice“ prohlásí tu mezi řečí kdosi o polském divadle (tuším, že Hamlet-otec, ale úplně jistý si nejsem) a pak se skoro dvě hodiny s nadšením předvádějí nejpříšernější výstřelky, které bývají obvykle spojovány s německým divadlem. Přinejmenším do přestávky se nic neskládalo dohromady, jednotlivé scény se navzájem křiklavě popíraly a vše vyvrcholilo vpravdě šíleneckou variací „Pasti na myši“. V té se Hamlet s Guildensternem a Rosecrantzem do omrzení balí do igelitu a polévají se barvami i výše zmíněnými tělními tekutinami (docela by mě zajímalo, zda to náhodou nebyla parodie fekálního Macbetha, kterého, ovšem vážně, uvedli před necelými deseti lety v Düsseldorfu). Kdo trval na Shakespearovu Hamletovi a jeho smysluplném výkladu, musel se cítit podvedený (pokoušet se šokovat festivalové publikum je samozřejmě marná práce). Lépe na tom byli ti, kdo byli ochotni prostě jen sledovat divadlo: Klata sice rozbil příběh do nesmyslnosti, dokázal však z jeho trosek vydolovat tolik ryzí divadelnosti a absurdních postřehů, že mu může být odpuštěno. Už jen kvůli reakci královny Gertrudy, kterou příšerné Hamletovo představení nadchne tak silně, že jásavě povykuje jako pyšná maminka při školní besídce: „Podívejte, to je můj syn!“.
Ve druhé půli inscenace k neprospěchu věci zvolní (hrobnická scéna byla paradoxně dost otravná, navzdory vynalézavě rouhavému zacházení s kříži), ale úplně nakonec celé to zběsilé třeštění zpětně osvětlí drsná pointa. Ta přitom opravdu vychází z Hamleta: vojácky primitivní Fortinbras (a pozor, hraje ho stejný herec jako vojácky drsného Hamleta-otce) se chopí vlády a v dlouhém proslovu jasně vyloží, že to podstatné je moc a síla - pokud si v Dánsku raději šíleli a vyváděli, je to jejich chyba. Vzhledem ke knihám, které se na scénu bezmocně sesypaly shůry hned v úvodu, a především při vzpomínce na to, že o pár scén dřív padla v souvislosti s tažením Fortinbrasovy armád do Polska otázka „A jdou obsadit celou zemi nebo jenom část“, vyznělo finále zatraceně mrazivě.
Více informací o inscenaci zde
Recenze vyšla v SADu 1/2015
Recenze vyšla v SADu 1/2015
Se mi zdá, že v poslední době nějak ujíždíš na inscenacích s "ryzí divadelností" :) Ano, to jak "Klata kašle na to, aby z proslulé klasiky vytvořil nějaký smysluplný celek", je jádrem sporu. Špinarova inscenace, když už se v Plzni to srovnání nabízelo, byť také výrazně upravující text a přesouvající ho k dnešní době, mi v tomto ohledu přišla prospěšně konzistentnější a smysluplnější. A ty Klatovy nápady po mém soudu zase nebyly tak oslňující - tedy kromě scény souboje s vyrvávanými srdci. To byl opravdu silný a nečekaný nápad.
OdpovědětVymazatNo tak samozřejmě... vlastně se na jevišti může dít cokoli, ale pokud se na to člověk dívá zásluhou oné "ryzí divadelnosti" s chutí, svým způsobem to stačí. Až pak přichází sdělení, racionální odečítání významů a všechny tyhle záležitosti (nic proti nim, Bůh chraň). Vlastně je to variace tvrzení, že divadlo má být především zábava - v nejširším slova smyslu, samozřejmě. A ta trojice plzeňských inscenací, o kterých jsem tu psal, právě tohle nabídla.
OdpovědětVymazatMně osobně se ale třeba zrovna ten souboj s trháním srdcí zdál trochu těžkopádný a vyspekulovaný, s mnohem větší chutí jsem sledoval všechny ty divné, často nesrozumitelné a nepasující scény před přestávkou.
Ještě k tomu příchodu Fortinbrase: sugestivitu toho výstupu také zajišťuje jeho polský představitel (jak jsem z propagačních materiálů vyčetl, protagonista Klatovy inscenace Hamleta v gdaňských loděnicích), nabízející jiné, zaťatější herectví. A i když to mělo logiku, vidíš, tohle mně náhle přišlo jaksi příliš "silové".
OdpovědětVymazat