Přibyl: Co je venku... (Maxim Gorki Theater Berlin)

V rychlém tempu a na hranici svéprávnosti

ODKUD. Z Gorki Theater. Vloni tam vystřídala Armina Petrase, nepříliš výrazného (můj subjektivní názor), leč dlouholetého uměleckého šéfa, Shermin Langhoffová; kulturní manažerka (slušel by se spíše módní výraz kurátorka) centra sílící berlínské post-imigrační subkultury Ballhaus Naunynstrasse v berlínském Kreuzbergu. Úspěšný program formovaný potřebám a zálibám mladého multikulturního hipsterského Berlína Langhoffová dál rozvíjí v Gorki Theater, spolu s dramaturgem Jensem Hilljem a režisérem Nurkanem Erpulatem (jejich nejúspěšnější společnou inscenaci Šílená krev jsme v březnu 2012 přivezli na Novou scénu). Langhoffová si jako intendantka vede zatím znamenitě, přivádí do divadla nové divácké skupiny, exponuje nová a zcela současná témata a má též šťastnou ruku ve výběru režisérů - kupříkladu Sebastiana Nüblinga (nar. 1960), mnohonásobného nominanta prestižních Theatertreffen.

KDO. Větší část Nüblingovy režisérské práce tvoří klasická dramata, ze současných autorů se pravidelně věnuje Simonu Stephensovi, jeho tříjazyčná, temně lynchovská Tři království uvedl dokonce ve světové premiéře. Spojení s dvaapadesátiletou Sibylle Bergovou, mistrovskou slalomářkou v záludném terénu popkultury a docentkou imagologie současnosti, je vlastně trochu překvapivé. Fakt, že certifikát o světloplachosti internetové generace vystavují dva padesátníci, je pro inscenaci Co je venku… ovšem určující. Naznačuje silně satirický a ironický vhled do labilního myšlení hyperkonektivitou posedlých digitálních domorodců, skrývajících se paranoidně před chaotickým globálním systémem, který ale nedbá utěsněných oken a tvrdě drezíruje online. Bergová napsala monolog členěný do dlouhé žížalovité struktury. V podtitulu sama osměluje režiséry k svobodnému členění textu, když píše, že je to hra zamýšlená pro jednu herečku a několik hlasů – anebo zkrátka jakkoli jinak. Nübling se zříká výpravnosti a převádí na jeviště to, co všichni tak dobře známe z mobilních telefonů a sociálních sítí - okamžité sdílení myšlenek a poznatků na různá témata, pomocí různých médií a produktů. V rychlém tempu a na hranici svéprávnosti.

TEDY CO. Čtyři mladé ženy, něco mezi dvaceti a třiceti roky, všechny v afektovaném stavu, neučasené, oblečené do second-handových sukní a vytahaných mikin, s lacinými brýlemi z drogistického partiovky… a jistě, flaškou čehosi čirého stále při ruce. Jakoby vším svým vzezřením a chováním chtěli sdělit jediné: Co je venku, do toho mi nic není! A přitom se od nich dozvíte o tom, co je venku, velmi mnoho. Zato o tom, co je uvnitř, jen nepatrný, nechtěný zlomek. Póza střídá pózu, šance na prožitek životního štěstí se vzdaluje s tím, jak přibývají další a další soutěžní kritéria. Nübling skrze čtyř-jedi(neč)nost zakomplexované protagonistky zjišťuje, že UVNITŘ je vše stejně latentní a zmatené, jak VENKU. Pokoj, byt, dům, město, to všechno jsou titěrné součástky rozlehlého systému, jehož procesům se nakonec stejně všichni přizpůsobíme. Kapitulace je nevyhnutelná, vzdor se ukazuje stejně směšný, jako rozběhnout se a skočit proti šedé zdi.

LAJK. Festivalu za výběr. Jsem teď zvědavý, zda si na tuhle dramatickou rozjívenost troufne nějaký český režisér a jak s ní naloží.

DANIEL PŘIBYL