Přibyl: Dechovka (Vosto5)

Dechovka jako symptom spokojeného zmatku

„Žánrově se jedná o dokumentární divadlo,“ tvrdí o Dechovce sama VOSTO5tka a přidělává mi tím při psaní této glosy dost práce. To tvrzení navíc zopakovalo bez pochybností i mnoho recenzentů. S dokumentárním divadlem bývá svízel. Ačkoli jeho geny pocházejí z klasických historických her, je dokumentární divadlo dítětem až druhé poloviny 20. století, doby, kterou poznamenal rozmach publicistiky a především nástup masových médiích, manipulujících, mnohdy protichůdně, informacemi. Je to žánr matný, neúslužný, puritánský.
Staví se na zadní proti divadlu fikce, vyčítá mu idealismus a účelové zacházení s fakty. Neobejde se bez TEZE, kterou často obratně zamlčuje, stejně jako předpojatost a zaujatost. Lpí na střídmosti citátů z autentických pramenů, miluje zejména procesy, rekonstrukce a vyšetřování. Zaklíná se snahou objasnit příčiny události a smísí při tom bez okolků dokumenty s fikcí. Nehledá řešení, místo toho obhajuje - schéma, model, představu. Jsem proto k dokumentárnímu divadlu vždy obezřetný – a k tomu, které se jako dokumentární samo označuje, dvojnásob.

Atestaci z dokumentárního divadla složil Jiří Havelka úspěšně už v roce 2011 v DISKu inscenací Já, hrdina, která pojednávala kauzu skupiny bratří Mašínů. Formou policejní rekonstrukce, krok za krokem, zdánlivě bez emocí, vyprávěl Havelka se skupinou studentů KALD DAMU kontroverzní dramatický příběh relativizovaný štěpy současnosti. Výsledkem byla v českém divadle ojedinělá, vzácně vyvážená scénická dialektika předkládající divákům na konci k diskuzi fatální dilema. Úspěch tohoto přístupu tkvěl podle mě v rezignaci na výrobu autenticity. Tato „česká Mašín-érie“ se odehrávala v umělém, neživém prostoru vyloučeném z dějin, který při tom (doslova) zrcadlil přítomnost. Namísto závodu o autenticitu (postav, prostoru, času…) tu byla energie investována do přepečlivého sběru faktů, konfrontace pohledů a důrazu na detail.

Při zpracování jiného vážného případu z oboru dějepisné traumatologie, Dobronínského masakru, se Jiří Havelka s VOSTO5 vydali mnohem riskantnější cestou. Vzdálili se daleko od reportážní popisnosti dokumentárního divadla, z pozorovatelů se stali manipulanty. Stvořili trojdílný fiktivní obraz načichlý realitou, temperovaný historickou pravděpodobností. Chybí mu předmět, není v něm žádný protagonista, žádný dostředivý moment, je tu jen silový prostor - hospodský sál. Vynakládá se značné úsilí (i násilí), aby divák mohl do obrazu přistoupit a pobýt v něm. Obraz se přitom podbízí, usiluje o zajímavost, hýří expresivitou a vzdává se klíčových dokumentárních dovedností - konstatovat a evidovat. Stává se ryzí fikcí. A jde ještě dál, když se v poslední části proměňuje v karikaturu. Čímž karikuje zároveň i své vlastní dokumentární úsilí. Divadelní fenomenolog-amatér v mé hlavě se raduje z toho tápání, neschopnost pojmenovat si Dechovku a utvořit si k ní postoj je symptomem spokojeného zmatku. Co mohu pojmenovat, to mě ve skutečnosti nemůže zasáhnout.

DANIEL PŘIBYL

O Dechovce se na Nadivadle psalo též zde