Švejda: Požitkáři (Divadlo Na zábradlí)

Nebudu zde opakovat postřehy kolegů Škorpila a Mikulky, souhlasím s nimi, zmíním jen to, co mě osobně na inscenaci nejvíce zaujalo a v čem bych si i vlastně jaksi přál vidět východisko z jisté slepé uličky, do které se trio Mikulášek - Viceníková - Cpin opakováním (a cizelováním) týchž inscenačních postupů dostává. Nikoli v důslednějším a promyšlenějším vytváření "spodních proudů", nýbrž naopak: v úplném osvobozování se z kauzálních vazeb, v ještě větším rozvolňování tvaru jako série výstupů, které mají svůj začátek a konec (byť ten - rozuměj pointa výstupu - může přijít i o nějakou chvíli/scénu později), ve prospěch zcela volného asociativního budování obrazů na zvolené téma. V Požitkářích se mi nejvíc líbily právě ty pasáže, které zůstávaly otevřené (kdy po delší chvíli přicházela stmívačka), za nimiž se zde, obrazně řečeno, otevřel "jícen prázdnoty" a divák se mohl nechat volně unášet svými asociacemi. Série krátkých kolektivních "záběrů" těsně před finále, podložená svižnou swingovou písní, mi přišla z tohoto pohledu jako optimální.
Samozřejmě, východisko, o kterém hovořím, by sotva mělo dlouhého trvání (zanedlouho by se samo stalo novou slepou uličkou, že), přišlo by mi ale - v onom radikálním příklonu k toliko budování obrazů - jako hodně zajímavé.