Šotkovský: Ad Švejda - Rod Glembayů (polemika)

Na glose Martina Švejdy k vinohradskému Rodu Glembayů mi vadí, že...

...i v žánru krátkého ironického komentáře nedrží stylově pohromadě – začíná se okázalou ironií („V Městském divadle na Královských Vinohradech“, „saisony“), která má zřejmě evokovat muzeálnost vinohradského dění. Dál se v ní ale nepokračuje – místo toho se stroze a vlastně nijak kriticky popíše základní gesto inscenace a poté se opět okázalou, ovšem stylově jinou ironií končí (záměrně žoviální „mladýho Brouska“, sarkasmus o „virtuozitě“ Dagmar Havlové). Je-li ovšem k té ironii opravdu důvod, z jádra článku vůbec jasné není, vždyť sám kritik zároveň mluví o herectví v inscenaci jako o „uměřeném a solidním“.

...ani ta ironie navíc nemá věcné jádro – pokud je Tomáš Töpfer označen jízlivě za „prvního tragéda“ souboru, kapánek to vzhledem k tomu, že hrál tragickou roli na Vinohradech naposledy před devatenácti lety v Jacobowském a plukovníkovi, kulhá.

...si pomáhá poněkud podpásovými argumenty – když charakterizuje inscenaci „deklamačního stylu“ (je to podle mě historicky nepřesné, ale prosím pěkně) způsobem „mluví se mluví se popojde se zagestikuluje se mluví se mluví se“, rád bych upozornil, že takto se dá odstřelit úplně cokoli. Co je koneckonců libovolná operní inscenace? Árie árie duet sbor árie árie sbor. Ve fascinující inscenaci Glembayů Miloše Pietora (SND 1986) se taky jenom mluvilo, občas popošlo, zagestikulovalo a pak zase mluvilo. Dobrému divadlu to jaksi na překážku nebylo.

...z jejího závěru skutečně mrazí: vztahuje-li se inscenace k současnosti, má dle kolegy Švejdy nárok na podporu z veřejných peněz. Vinohradský divák, chce-li chodit na inscenace k současnosti se nevztahující, ať si je platí sám. Nechci v nejmenším popřít, že musí existovat kritéria, podle nichž se odliší divadlo hodné veřejné podpory a divadlo, které si má na sebe vydělat samo. Děsí mě ovšem, že by „vztahování se k současnosti“ bylo kritériem hlavním a jediným, natož v dogmatickém Švejdově podání. Žádné „společenské téma“, pouze „rodinné drama“ – tudíž „současnost zůstává vytěsněna před dveře divadla“. Ergo – ať je to divadlo soukromé. Vážně je to s tou současností a vztahováním se k ní takhle jednoduché? Když navíc Švejda jasně říká, jak je rád, že „levicovost“ Krležovy kritiky zevnitř prohnilého měšťanského domu není „aktualizována“?

Připouštím, že i kritik, který nemá dopředu rád Krležovu hru, typ divadla, jakým ji na Vinohradech inscenují, ani samotné vinohradské divadlo („Vypálit. Na třicet let zavřít. Vyhnat herecký soubor a zapovědět přístup divákům, kteří byli zvyklí do vinohradského divadla chodit,“ psal před čtyřmi lety Martin Švejda v Divadelních novinách), může na Rod Glembayů napsat smysluplnou recenzi, Švejdův text je bohužel opačný případ. O ničem víc než té trojnásobné nechuti se v něm nepíše.