S jistou diváckou zkušeností vás v inscenacích Daniela Špinara leccos nepřekvapí. V případě Othella to v dobrém platí o působivé vizuální stránce věci, zvládnutém prostoru a účinné práci s atmosférou, dokreslovanou a spoluvytvářenou zhusta znějící hudbou. V tom horším zas nedůslednosti v celkové koncepci a nahodile vyhlížející nápady. Třeba velký tygr na kolečkách, kterého podezírám z toho, že se na jevišti ocitl hlavně kvůli tomu, aby Jago mohl posezením na jeho hřbetě předvést, že si Othella osedlal (nebo zkrotil, jak naznačuje poněkud cirkusácká uniforma jeho nadřízeného). Nešťastná je ale především snaha dostat prostřednictvím postavy klauna, vyprávějícího zlé rasistické vtipy, do inscenace „zvenčí“ xenofobní téma - jinak ovšem vcelku logicky ponechané stranou, vždyť tenhle Othello je koneckonců běloch.
Ale v jedné věci Othello překvapil, bohužel spíš v horším slova smyslu. Zatímco herecké výkony bývají obvykle silnou stránkou Špinarových opusů, tahle inscenace je v tomto ohledu hodně neurovnaná. Přesněji řečeno, často se hraje způsobem, u kterého to moc nevypadá, že by byl součástí nějaké ucelené koncepce. Platí to především pro samotného Othella. Karel Dobrý začne jako prkenný voják, při setkání s Jagovou intrikou se okamžitě sesype, a potom až do konce bez jasného systému střídá prudkou expresi s chladnějšími, stylizovanými výstupy. Na úrovni jednotlivých situací to vychází, ale v souhrnu je výsledkem figura postrádající zřetelnější kontury. O poznání jednolitější je Jago, jenže tady se zas nelze ubránit dojmu, že slabošsky ironický intrikán je ze všeho nejvíc určen bezpečným opakováním té úplně nejobvyklejší Prachařovy rutiny. V ústřední trojici tak hraje prim Magdalena Borová. Ta v roli Desdemony důsledným, výrazným, ale přitom neokázalým způsobem potvrzuje, že je herečkou, která umí velký prostor zvládnout způsobem, jaký je u nás bohužel stále dosti vzácný (ani nemluvě o tom, že tentokrát taky výborně zpívá). Budiž jí za to odpuštěna i ta nešťastná propagační fotka se zhmožděným krkem.
Ale v jedné věci Othello překvapil, bohužel spíš v horším slova smyslu. Zatímco herecké výkony bývají obvykle silnou stránkou Špinarových opusů, tahle inscenace je v tomto ohledu hodně neurovnaná. Přesněji řečeno, často se hraje způsobem, u kterého to moc nevypadá, že by byl součástí nějaké ucelené koncepce. Platí to především pro samotného Othella. Karel Dobrý začne jako prkenný voják, při setkání s Jagovou intrikou se okamžitě sesype, a potom až do konce bez jasného systému střídá prudkou expresi s chladnějšími, stylizovanými výstupy. Na úrovni jednotlivých situací to vychází, ale v souhrnu je výsledkem figura postrádající zřetelnější kontury. O poznání jednolitější je Jago, jenže tady se zas nelze ubránit dojmu, že slabošsky ironický intrikán je ze všeho nejvíc určen bezpečným opakováním té úplně nejobvyklejší Prachařovy rutiny. V ústřední trojici tak hraje prim Magdalena Borová. Ta v roli Desdemony důsledným, výrazným, ale přitom neokázalým způsobem potvrzuje, že je herečkou, která umí velký prostor zvládnout způsobem, jaký je u nás bohužel stále dosti vzácný (ani nemluvě o tom, že tentokrát taky výborně zpívá). Budiž jí za to odpuštěna i ta nešťastná propagační fotka se zhmožděným krkem.
Více informací o inscenaci zde
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme