Šotkovský: Ježková - Obležen národem dramatiků (o jednom nepochopitelném mlčení)

Začátkem nového roku se sluší vyrovnat resty roku starého – a tenhle není zdaleka jen můj. Nicméně pro jistotu začnu omluvou – že tam, kde by byla na místě podrobná analytická recenze, nabízím jen propagačně/udivenou glosu.

Začátkem loňských prázdnin vyšla kniha Petry Ježkové Obležen národem dramatiků, monografie věnovaná výrazné, leč pozapomenuté postavě české kultury přelomu 19. a 20. století – fejetonistovi, kritikovi a prozaikovi Janu Lierovi (1852-1917), s důrazem na jeho působení coby dramaturga a lektora Národního divadla. Kniha snad očekávaná – vycházela ostatně z disertace, za níž Ježková loni získala Cenu Václava Königsmarka. Kniha, která nevyšla péčí některého fakultního nakladatelství coby typický „sami sobě si“ produkt, ale objevila se v rámci poměrně prestižní edice Historie nakladatelství Academia. Kniha – událost, završení detailního výzkumu poutavou, čtivou a tematicky originální monografií, kniha, která pro mě představuje spolu s Drábkovými Českými pokusy o Shakespeara vrcholný výkon české teatrologie posledních řekněme patnácti let. A…a nic.

Doposud se nedočkala (s výjimkou krátké glosy Přemysla Hniličky v Týdeníku Rozhlas) ani jediné recenze, v Divadelních novinách (pokud mě paměť a Google neklame) o ní nebyla ani zmínka, nedočkala se ani nominace na Cenu DN v kategorii Publikační počin, což se mi ve světle nominovaných titulů jeví jako obzvláštní selhání. Pokud vnitrooborové teatrologické tamtamy nefungují natolik, že vydání tak podstatné knihy projde bez povšimnutí, vzbuzuje to v člověku velkou skepsi.

Tak tedy – co je na knize Petry Ježkové nejpodstatnější? Pro mě rovnováha mezi respektem k materiálu a ohledem ke čtenáři. Archivní zdroje jsou zde vytěženy ukázkovým a vědecky naprosto korektním způsobem, přitom kniha není ani přehlcena poznámkovým aparátem, ani napsána nesrozumitelnou „odborničtinou“. Autorka není zamilována do svého protagonisty – postihuje přesně, v čem Lier svou dobu přesahoval i v čem byl (třebas nevědomky) jejím dítětem vězícím v jejich limitech. Skrz Liera dokáže přesvědčivě vykreslit charakter českého divadelního a divadelněkritického života přelomu století a jemně načrtnout paralely s dneškem (přitom se prosadí lehce poťouchlý humor, další autorčina devíza). Vrcholem (zejména pro dramaturgy) je pak titulní kapitola, líčení Lierových „bojů“ s autory zoufale usilujícími o to, aby právě jejich hra byla uvedena na Národním divadle, plná dosti zábavných citátů z dramaturgovy korespondence…

Pokud někde začátkem roku volat: Lidé, čtěte!, tak v tomto případě. Obležen národem dramatiků je zkrátka kniha, která by neměla zapadnout.