Festival Sněz tu žábu! (čtvrtek 5. března - Shakespeare a Cervantes + Odcházím dvakrát)

ZPRAVODAJ STUDENTŮ DIVADELNÍ VĚDY (č.4)

Předposlední festivalový večer byla scéna Venuše ve Švehlovce věnována dvojici absurdních dramat (v obou případech byly uvedeny v překladu a režii Lindy Duškové).

Problémy se psem

Jako první byla uvedena hra Juliena Daillèra Shakespeare a Cervantes, ve kterém se představili herci Johana Schmidtmajerová a Pavel Neškudla. Několikaminutový příběh uvádí na scénu dvě bezejmenné postavy, které se setkávají při venčení psů. Jeho pes může být buď Shakespearem, nebo Hamletem, což závisí na tom, zda je klidný, či vzteklý, její pes Cervantes je zase jehnětem. Bečí i vypadá jako jehně, ale dle jejího názoru se jedná o psa. Komické dialogy, ve kterých se postavy jedna druhou - a možná i samy sebe - přesvědčují o svých vlastních přesvědčeních, poukazují především na téma sebeklamu.

V následující „antihře“ Nicolase Douteyho Odcházím dvakrát se role Pavla zhostil Antonín Týmal a role Pavlíny Hedvika Řezáčová. Mladý pár Pavel a Pavlína se zabývají tím, že je v jejich vztahu „něco špatně”. Příčinu sice neznají, ale pokoušejí se problém nejrůznějšími způsoby vyřešit. Třeba tak, že se zbaví psa, o kterém si nejsou jistí, zda je vůbec jejich, připadá jim ošklivý a dotěrný (paradoxně jim však nad jídelním stolem visí jeho zarámovaná fotografie). Postupem času, a s přibývajícími cyklickými replikami, jim ale začne docházet, že skutečným problémem je právě jejich vlastní spolubytí. Pavel nabízí řešení v podobě rozchodu, Pavlína souhlasí, prakticky však k rozchodu nedochází a opět se prostřednictvím cyklických replik dostáváme na začátek… Symboliku této situace podtrhla také scénografie Sylvie Gajdošíkové, ve které se pevná stavba, jakýsi bunkr, pomalu, ale jistě rozpadá na „stavební jednotky“, které již není možné složit zpět.

Zuzana Holbeinová

Odvaha odejít 

Odcházím dvakrát je hra s nijak neobvyklým tématem krize v partnerských vztazích, které ovšem autor pojednává neotřelým způsobem, s využitím prvků absurdity, nadsázky a symboliky. Pavel a Pavlína žijí spolu, pomalu ale přestávají vnímat existenci jeden druhého – ve hře se stále vracejí otázky typu: „Ty jsi tady?“, „Už jsi odešla?“, ač se od sebe hrdinové za celou dobu jedinkrát nevzdálí. Kromě banalit jako scházející hořčice, ponožky, kafe, čaj, poukazujících na stereotypy soužití, řeší problém, jak se zbavit svého psa. Pořídili si ho, když spolu začali žít, a v poslední době zvlčel a začal je ohrožovat. V marné snaze vymyslet, co si s ním počít, docházejí k tomu, že je tu vlastně ještě jeden problém - něco se změnilo. Ale nedokáží přijít na to co. Na společné procházce plné absurdních momentů (nevydařené přepadení pokladny pistolkou z prstů, plavba na lodi bez lístků a v převleku) napadne Pavla, že řešením by mohl být rozchod. Oba jsou nadšeni - a když se vrátí domů (ve scénickém řešení ovšem herci byt nikdy fyzicky neopustí), zlý pes, symbol jejich vzájemného odcizení, už tam není.

Linda Dušková, režisérka scénického čtení a současně i překladatelka textu, umístila herce do stísněného příbytku, jehož přední stěnu tvoří mozaika poskládaná z kusů nábytku, knih, polštářů, lampiček a dalších bytových doplňků. Hrdinové nejsou zpočátku přes tento nános vidět – jsou uvězněni ve svém bytě, stejně jako se pro ně stal vězením jejich vztah. S postupným odkrýváním problémů se začíná přední stěna rozpadat (dva jiní herci ji rozebírají a předměty rozestavují po jevišti), až nakonec mizí docela. Když pár dojde k tomu, že jediným řešením jejich problémů je rozchod, zbortí se i zadní umakartová zeď a Pavel a Pavlína se ocitají ve volném prostoru, osvobozeni. Nicméně nově nabytá svoboda je vyděsí - nedokáží se vzdálit jeden od druhého, zůstávají stát společně na stole, upínajíce se tak k jedinému předmětu, který jim z bytu zůstal. Scénická podoba tohoto obrazu, stejně jako dvě poslední repliky (Pavel: „Musím koupit hořčici.“, Pavlína: „Půjdu s tebou, jestli chceš.“), tak výstižně poukazují na to, že od rozhodnutí rozejít se k získání odvahy skutečně to udělat může někdy vést dlouhá cesta.

Johana Černá