Škorpil: Marbot (Studio Hrdinů)

U inscenací Michala Pěchoučka a Jana Horáka mi vždy chvíli trvá, než se donutím uvědomit si, že nesedím na (třeba i netradiční) divadelní inscenaci, ale že jsem přítomen spíše teatralizované eseji, kde jsou si slovo i obraz rovny a kde přímé sdělení nenese každá jednotlivá věta, ale více jejich řazení, vzájemná pozice. A Marbot, velmi volná adaptace románu Wolfganga Hildesheimera je navíc v tomto ohledu dosti radikální:
instalace na cestě do sálu, tradičně velkoplošné výtvarné uchopení prostoru, animace i statické projekce a do toho krasodušné, modernistické (neodbytně vzbuzující vzpomínku na Trepleva) i ironické úvahy o (nejen) výtvarném umění. A to vše v hereckém hávu rozepjatém mezi nadšenou amatérskou autentičnost a - bezpochyby vědomou - unavenou rutinérskou klasiku. (Ovšem, to jen pro ukázku oné provázanosti: jak je toto rozpětí a napětí zpřítomněno na jevišti, je zároveň jedním z hlavních témat oněch zdánlivě nesourodých a nesouvislých debat o umění).
Spíš než k Církvi nebo Citovému komediantovi má Marbot blíže k projektům typu Nevím, zda tě to zajímá, ale píšu to případ, že tě to bude zajímat později. A jako takový klade na (divadelního) diváka obrovský nárok: jakoby totiž trochu zapomněl, že na rozdíl od knihy či instalace, zde příjemce návladne sám časem a že tedy nemůže určitou pasáž vnímat opakovaně, či tak dlouho jak by chtěl.