Mikulka: Marbot (Studio Hrdinů)

Bylo by bláhové chtít od tandemu Pěchouček - Horák divadlo postavené na příběhu a s nějakým racionálně uchopitelným vyzněním. Očekávat se naopak dá výtvarně pojatá inscenace, která bude opatrně, neuchopitelně a nejspíš i trochu ironicky kolem svého tématu kroužit. Přesně to také platí pro jejich Marbota. I když vizuálno je tentokrát hodně minimalistické (což ostatně naznačí hned úvodní projekce titulků, pojednávajících o tom, jak lze vnímat šedou barvu). Na olbřímí scéně Studia hrdinů je umístěn pouze velký kovový rám, který se může otáčet jako obrovské křídlo dveří v pantech. Nebo stránka knihy, pokud bychom chtěli být poetičtější a držet se blíže námětu.

Hlavní dění se točí kolem setkávání Johanna Wolfganga Goethe s postavou z románu Wolfganga Hildesheimera Marbot: mladý Goethův ctitel se starým mistrem hovoří o umění,  něm i o sobě, a stále častěji se přitom vrací ke slavnému „sebevražednému“ románu Utrpení mladého Werthera. Inscenátoři ostatně naznačují i to, že se Marbot hodlá (nebo se dokonce už dávno odhodlal) Wertherovým příkladem inspirovat. Hovory, vedené v až nebezpečně poklidném tempu, oživují a znejisťují - nevím, jak lépe to popsat - jednak časté záblesky ironie, občas i docela cynické, ale především odskoky k soukromému Marberovu životu. Pak dojde na stejně poklidným tónem vedené úvahy o incestu (jehož se v mládí dopouštěl s matkou - i ta je na scéně přítomna) nebo milostném vztahu s blíže neurčenou mladou ženou. A celé to poněkud nečekaně zakončí Goethovo vyprávění o příhodě, ve které se jako mladý muž snažil pomocí věštby zjistit, zda je předurčen spíš pro malířství nebo pro literaturu.

K jednotvárné nudě nesklouzne představení také díky oběma protagonistům. Jiří Štrébl drží Goetha na hraně samolibého páprdy a citlivého umělce náchylného k hlubokým úvahám i sebezpytu (občas jsou z toho vysloveně komické výstupy - sympatické ale je, že se vážnost a ironie neustále přelévají), Bohdan Bláhovec přichází s neherecky provedenou figurou, která se s dráždivou samozřejmostí protiví všem běžným činoherním pravidlům. Vzhledem ke svému fyzickému handicapu nejen velmi špatně vyslovuje, ale neustále strhává pozornost namáhavou a škubavou chůzí - aniž by to ovšem inscenátoři jakkoli zdůrazňovali nebo brali do hry. A přitom klidným podehráváním, soustředěným na obsah toho, co říká, dokáže být svému partnerovi docela důstojným protějškem.

Sledovat soustředěně všechny uměnovědné úvahy dokáže přímo na místě asi málokdo (já ne, přiznávám), ale ani tak to nebylo marné. Pěchouček s Horákem si mohou na konto připsat další inscenaci, jejíž hlavní předností je spíš než obsah či sdělení nejednoznačná, uvolněná a ironicky zamlžená atmosféra. Jaký a jak velký divácký okruh lze tímto stylem oslovit, je otázka. I když, tolik hipsterů jako na téhle premiéře, už jsem pohromadě dlouho neviděl. Je jistě možné (a snad i vhodné) se nad tím trošku pošklebovat, ale ruku na srdce - co by za to kdekdo dal, že ano.

Více informací o inscenaci zde