Dokud je možné věřit, že to co se odehrává na jevišti je jen protažená expozice, která má diváka uvést do notně absurdizovaného nemocničního prostředí, je vlastně vše v pořádku. Herci Divadla Na zábradlí tuto poetiku a styl zvládají a mají ji díky Janu Mikuláškovi v krvi. Problém je ale ten, že v Anamnéze se už nic dalšího nestane. A že hlavním prvkem inscenace zůstane až do konce hodně chtěná hra na absurditu. Pokud jsem Mikuláškovým Požitkářům vytýkal, že se možná soustředí více na formu než na téma, je třeba poznamenat, že tak bylo možné činit díky tomu, že ono téma bylo patrné a že forma byly perfektní. Obojí se ale Anamnéze nedostává. Formálně se tříští do jednotlivých nesourodých a nesouvislých epizod, které navíc na první repríze postrádaly tempo a zdály být se vždy o kus delší než by bylo třeba. A sama absurdní nemocnice, která je tajemným bludištěm obsazeným podivnými figurkami, jako téma nestačí. Viktor Bodó ve své maďarské inscenaci poměrně jasně ukazoval prstem na viníky v podobě politické reprezentace (a pomáhal si přitom i reálnými dokumentárními dotáčkami, které tvořily pozadí pro dokonale vystavěné inscenační gagy). Ballek s Dorou Viceníkovou jen vrší „absurdity“ a mnoho nevytěží ani z Bodóem předepsané paralely mezi podfinancovaným zdravotnictvím a neméně postiženou kulturou.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme