Básníci, dramatici, věty, ceny a tak vůbec
„V půli června 1946 jede Ivan Blatný do Kunštátu. Jede sám a nikdo ho tu nečeká... Předválečný autobus vyplivne básníka na náměstí, dveře se hlučně zavřou. Vysloužilý vůz odjíždí směrem k Sychotínu a dál k Rozseči. Ivan se za ním dlouho dívá; tak dlouho, dokud není obzor opět prázdný jako poklizený stůl.“ Takových a podobných, sliznatých a hlavně úplně zbytečných vět je ta kniha plná. Kdyby Reiner napsal Blatného biografii a nesnažil se o to, co zjevně neumí, tedy „umělecky básnit“, mohlo to být užitečná a sympatická četba o jednom mimořádném osudu. Takhle je to četba napůl užitečná a napůl k ulepení. V anglické půlce více užitečná, v té úvodní české spíš k ulepení,
Ceny pro knihu loňského roku jsou pro mě stejně nepochopitelným úkazem jako všestravující vzplanutí divadelní kritiky pro Velvet Havla. Pořád se mi nějak nechce věřit, že k uvedení odborné veřejnosti v nekontrolované nadšení stačí vstřícně představit nějakou „srdeční“ osobnost. Ale úplně jistý si už si ani zdaleka nejsem.
Tentokrát s Vladimírem beze zbytku souhlasím. Ta užvaněná kniha o Blatném je k neučtení, rádoby poetizující pasáže jsou až grafomanskou ředinou a volají po nůžkách (zhruba třetinu knihy by musel soudný redaktor či lektor autorovi s poděkováním vrátit). Občas je ta kniha (například při líčení konce války v Brně) vysloveně ahistorická. Cenné jsou na ní některé méně známé básně a fakta z básníkova neutěšeného pobytu v Anglii, ale tyto věci by se lépe vyjímaly v solidní životopisné monografii. Prvenství v Magnesii je pro mne stejně absurdní, nepochopitelné a budící různá podezření jako loňská výhra jiného šéfa velkého nakladatelství - a diletujícího historika - Protektorátní průvodce Prahou. Ta kniha, plná ovšem znamenitých fotek, má v textu tolik děr, nesmyslů a omylů (jejich zdaleka ne úplný výčet najde čtenář v mé recenzi v nejbližší Divadelní revui), až to budí dojem, že porotci si jen zálibně listovali v hezkých obrázcích a texty vůbec nečetli.
OdpovědětVymazat