NORSKÁ POHÁDKA – DON ŠAJN – ŠOA – POPELÁŘI
Letošní festival je na můj vkus až moc důrazně rozdělený na dvě půlky, které spolu nemají nic společného, klicperovskou a drakovskou. Dokonce i na plakátech si každé divadlo představuje jen to svoje. Samozřejmě, dojít těch pár metrů do Draku není takový problém, ale pocitově jako by to byl úplně jiný festival. Škoda. Přitom právě činoherně loutkářská dvojdomost vždy byla na Divadlu evropských regionů jedním z hlavních lákadel. Tedy alespoň pro mě, abych nemluvil za všechny. A taky je nápadné, v menším Draku tím spíš, že je letos v Hradci mnohem méně lidí „od divadla“ než dřív. Nemám tušením, čím to může být – je to jen souběh s Quadriennale a Zlomvazem?
Obě půlky festivalu se letos snaží sdružovat představení do jakýchsi bloků. V pátek byl na hlavní scéně „den Švandova divadla“, v Draku se prezentovaly Buchty a loutky.
Buchty a loutky Buchty a loutky jednou mile překvapily, a to Norskou pohádkou. Klasický příběh o dívce, která dokáže překonat strach a překážky a proměnit si ledního medvěda v prince, Buchty zahrály s drsnou přímočarostí sobě vlastní, ale je vidět, že to s dětmi umí a dokážou odhadnout, co je ještě pro tohle publiku přijatelné, a co už ne. Přijatelného je toho až překvapivě dost - a tak se dospělí baví nejen všelikými kruťárnami a razantními zkratkami, ale i tím, jak samozřejmě je děti berou. Třeba když rodiče dají bez velkých řečí dceru za ženu lednímu medvědovi, vždyť jim přece donesl plnou tašku lososů. Dost velkým zklamáním byl ovšem Don Šajn, další díl volného cyklu inscenací klasických loutkářských her (ty předcházející byly výborné). Don Šajn sice nabídl obvyklý arzenál, chyběly však opravdu nosné nápady a naopak přebývaly přímočaré vulgarity, které mívají v povedenějších představeních postavení rozumně používaného koření. Buchty a loutky jsou sympatický soubor a jejich poetiku mám rád, ale nejlepší z celého představení byl tentokrát improvizovaný úvod s hovory na téma Hradec versus Pardubice a obligátní společné čekání na opozdilého diváka. Jakmile se začalo doopravdy hrát, nastala dost velká otrava.
Švandovo divadlo - Šoa je specifický typ divadelní inscenace, o které v podstatě není možné napsat, že za moc nestojí. Jednak by to nebyla tak úplně pravda a jednak se tu předvádějí dva autentické příběhy českých židů, kteří přežili holocaust, a jsou to příběhy, které mají svou váhu i tragiku. Potíž je v tom, že ryze divadelně zůstalo Šoa u vcelku banální ilustrace; na přeskáčku vypráví ona (bývalá herečka) a on (bývalý sportovec), poposedávají, přenášejí kufry, snaží se vnějškově charakterizovat postavy, které jsou beztak dost jasně charakterizované samotným vyprávěním. Kdyby se zhaslo a do tmy se pustil záznam některého z Příběhů dvacátého století, ve kterých na své osudy vzpomínají skuteční pamětníci, nikoli herci, bylo by to nesrovnatelně silnější. Jenže co si počít s takovou knížecí radou, když na tohle téma chcete hrát divadlo…
Popeláři Zatímco Šoa vyvolalo jisté rozpaky, tohle byl nefalšovaný divadelní bizár. Muzikál ze života popelářů sepsali dramatik Roman Sikora, režisér a dramatik Dodo Gombár a poprocker Roman Holý, a docela by mě zajímalo, k čemu vlastně ti tři původně chtěli dojít. Došli k nesourodému (a nekonečnému) sledu scének a písniček, vyfutrovanému humorem poněkud přímočarým (hodně jemně řečeno), a doplněnému několika temnými, leč nikam nesměřujícími náznaky sociální či politické satiry. Celé to nakonec vygradovalo do dojemné a symbolické scénky s dítětem nalezeným v popelnici. Prostí popeláři odolají pokušení typu „společnost vyžaduje funkci, dítě je odpad, na skládku s ním, stejně by se narodilo do světa, ve kterém by nebylo více než odpadem“, a nebohé nemluvně zachrání. Děcko vytažené z popelnice zastupuje zářivá bílá koule, té se chopí šéf popelářské party (bývalý univerzitní profesor, pak chartista, pak popelář, pak zase profesor a nakonec zase popelář), a vykoná i s dítětem jakési nanebevstoupení. Dost velká část publika se ochotně bavila a dojímala. Jak říkám, bizár.
A také jsme se byli v divadelním mezičase podívat do přírodní rezervace Orlice na ledňáčky. Orlici jsme s pomocí mapy našli, ledňáčky ne. Zkrátka poloviční úspěch, asi jako s těmi Buchtami a loutkami.
Letošní festival je na můj vkus až moc důrazně rozdělený na dvě půlky, které spolu nemají nic společného, klicperovskou a drakovskou. Dokonce i na plakátech si každé divadlo představuje jen to svoje. Samozřejmě, dojít těch pár metrů do Draku není takový problém, ale pocitově jako by to byl úplně jiný festival. Škoda. Přitom právě činoherně loutkářská dvojdomost vždy byla na Divadlu evropských regionů jedním z hlavních lákadel. Tedy alespoň pro mě, abych nemluvil za všechny. A taky je nápadné, v menším Draku tím spíš, že je letos v Hradci mnohem méně lidí „od divadla“ než dřív. Nemám tušením, čím to může být – je to jen souběh s Quadriennale a Zlomvazem?
+++
Buchty a loutky Buchty a loutky jednou mile překvapily, a to Norskou pohádkou. Klasický příběh o dívce, která dokáže překonat strach a překážky a proměnit si ledního medvěda v prince, Buchty zahrály s drsnou přímočarostí sobě vlastní, ale je vidět, že to s dětmi umí a dokážou odhadnout, co je ještě pro tohle publiku přijatelné, a co už ne. Přijatelného je toho až překvapivě dost - a tak se dospělí baví nejen všelikými kruťárnami a razantními zkratkami, ale i tím, jak samozřejmě je děti berou. Třeba když rodiče dají bez velkých řečí dceru za ženu lednímu medvědovi, vždyť jim přece donesl plnou tašku lososů. Dost velkým zklamáním byl ovšem Don Šajn, další díl volného cyklu inscenací klasických loutkářských her (ty předcházející byly výborné). Don Šajn sice nabídl obvyklý arzenál, chyběly však opravdu nosné nápady a naopak přebývaly přímočaré vulgarity, které mívají v povedenějších představeních postavení rozumně používaného koření. Buchty a loutky jsou sympatický soubor a jejich poetiku mám rád, ale nejlepší z celého představení byl tentokrát improvizovaný úvod s hovory na téma Hradec versus Pardubice a obligátní společné čekání na opozdilého diváka. Jakmile se začalo doopravdy hrát, nastala dost velká otrava.
Švandovo divadlo - Šoa je specifický typ divadelní inscenace, o které v podstatě není možné napsat, že za moc nestojí. Jednak by to nebyla tak úplně pravda a jednak se tu předvádějí dva autentické příběhy českých židů, kteří přežili holocaust, a jsou to příběhy, které mají svou váhu i tragiku. Potíž je v tom, že ryze divadelně zůstalo Šoa u vcelku banální ilustrace; na přeskáčku vypráví ona (bývalá herečka) a on (bývalý sportovec), poposedávají, přenášejí kufry, snaží se vnějškově charakterizovat postavy, které jsou beztak dost jasně charakterizované samotným vyprávěním. Kdyby se zhaslo a do tmy se pustil záznam některého z Příběhů dvacátého století, ve kterých na své osudy vzpomínají skuteční pamětníci, nikoli herci, bylo by to nesrovnatelně silnější. Jenže co si počít s takovou knížecí radou, když na tohle téma chcete hrát divadlo…
Popeláři Zatímco Šoa vyvolalo jisté rozpaky, tohle byl nefalšovaný divadelní bizár. Muzikál ze života popelářů sepsali dramatik Roman Sikora, režisér a dramatik Dodo Gombár a poprocker Roman Holý, a docela by mě zajímalo, k čemu vlastně ti tři původně chtěli dojít. Došli k nesourodému (a nekonečnému) sledu scének a písniček, vyfutrovanému humorem poněkud přímočarým (hodně jemně řečeno), a doplněnému několika temnými, leč nikam nesměřujícími náznaky sociální či politické satiry. Celé to nakonec vygradovalo do dojemné a symbolické scénky s dítětem nalezeným v popelnici. Prostí popeláři odolají pokušení typu „společnost vyžaduje funkci, dítě je odpad, na skládku s ním, stejně by se narodilo do světa, ve kterém by nebylo více než odpadem“, a nebohé nemluvně zachrání. Děcko vytažené z popelnice zastupuje zářivá bílá koule, té se chopí šéf popelářské party (bývalý univerzitní profesor, pak chartista, pak popelář, pak zase profesor a nakonec zase popelář), a vykoná i s dítětem jakési nanebevstoupení. Dost velká část publika se ochotně bavila a dojímala. Jak říkám, bizár.
A také jsme se byli v divadelním mezičase podívat do přírodní rezervace Orlice na ledňáčky. Orlici jsme s pomocí mapy našli, ledňáčky ne. Zkrátka poloviční úspěch, asi jako s těmi Buchtami a loutkami.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Jsme rádi, když diskutujete, ale prosíme, podepisujte se celým jménem.
Anonymní i nedostatečně podepsané příspěvky budou vymazány.
Vulgarity, urážky a off-topic komentáře se zapovídají.
Děkjueme