Mikulka: Divadlo evropských regionů Hradec Králové 5. (sobota 27.6.)

FLIGNY, KOKS A KUTILOVÉ – MEDVĚDI – EVŽEN ONĚGIN

Sobota, předposlední festivalový den, byla ve znamení dobrého počasí a Klicperova divadla. Což je ostatně další z tradičních festivalových lákadel – možnost vidět to podstatné ze zdejší tvorby přímo na místě činu je šikovné a pohodlné. Já vím, z Prahy do Hradce to není zas tak daleko, ale z hotelu do Klicperova divadla je to přece jenom o kus blíž; dokonce i do Besedy.

Fligny, koks a kutilové Program sice láká na exotický (alespoň pro nás) francouzsko-alžírský původ autora, hra i samotná je však spíš další variací ironické a brutální grotesky s natvrdlými gangstery. Kdo má rád Pulp Fiction nebo McDonaghova Poručíka z Inishmoru, bude se tu cítit jako doma. Nic extra hlubokého nebo objevného, spíš poctivě zvládnuté řemeslo – což platí jak pro dramatika, tak pro inscenátory. Režisér Frič má cit pro rytmus, umí zacházet s absurdní nadsázkou a dobře si hraje i s cynickou atmosférou. Navíc tentokrát dokázal spolehlivě udržet na uzdě herce. Jednotlivé situace i figury tak drží pohromadě a zábavnost představení není výsledkem nahodilého vtipkování ve stylu co dům (kterýžto zlozvyk je spíše pravidlem než výjimkou, a to zdaleka nejen v Hradci). Nebo ještě jinak: dobře udělaná žánrovka není v českém divadle žádná samozřejmost, a na Flignách bylo možné se nezávazně bavit bez pocitu výroby snaživého veselí za každou cenu.

Medvědi Bratři Nedvědi jsou fenoménem české hudby a zároveň i jakýmsi pokřiveným zrcadlem iluzí české společnosti posledních čtyřiceti let. Simona Petrů a Anna Petrželková se tohle snažily zachytit, aniž by se pustily do přímočaré parodie – a vyšlo jim to jen tak napůl. Přesněji řečeno, daří se to až nečekaně dobře, dokud se nehraje o samotných bratrech, ale o bizarním světě českého posázavského trampingu - s chápavostí, ironií i trochou obdivu k přímočarým a velkohubým „trampským“ ideálům. Jakmile do hry vstoupí osudy obou protagonistů, přesah se vytratí a zůstane až moc očekávatelná a vlastně docela povrchní životopisná historka o zrazování ideálů, naivitě, manipulativním manažerovi, senzacechtivém bulváru a smutných koncích.

Evžen Oněgin Heslem Skutru posledních dní je cosi jako “jen aby tam nebylo moc veršů“ (což píši se vzpomínkou na kuriózní promo jejich hradního Romea a Julie). V Hradci osekali Puškinovo veršované drama na nejzákladnější dějovou linku, místo složitých veršů přihodili úderné rýmy svépomocné výroby– a pak to všechno doplnili spoustou náladotvorných a cituplných scénických atrakcí, doprovázených v podkresu tklivým klavírem. Vlastně je to způsob, jakým s klasickými dramatickými předlohami zachází opera, akorát, že se tu nezpívá. Tedy vlastně zpívá, ale pokud odtažitě, vícehlasé a velmi naléhavé zpěvy zněly – z důvodů, které se mi nepodařilo odhalit - dost balkánsky. Ale cosi do sebe tahle inscenace má, tedy pokud se smíříte s tím, že do vás představení pumpuje emoce především mimoslovně, ať už scénickými obrazy nebo hudbou (a zpívalo se tu technicky opravdu dobře). Cynici si mohou pomyslet i něco o kýči, ale kdo by si na Evženovi Oněginovi všímal nějakých zatracených cyniků, že ano.