Šotkovský: Jiráskův Hronov (sobota 1. 8.)

Včera začal hlavní program 85. ročníku Jiráskova Hronova, dnes je čas na první hlášení. Zprávy ze společnosti, pojednání o festivalové atmosféře či zprávy o počasí (vedro bude, otázka zní jen jak velké) si necháme na později, dnes se budeme věnovat pouze divadlu. První den začal komedií o plánovaném těhotenství a skončil tragédií o nechtěném těhotenství, dramaturgický oblouk byl tudíž dostatečný.

Bláhu a Vrchlickou SPOMAL Malenice jsme na Hronov s kolegy nominovali z volyňského Pikniku (národní amatérské přehlídky činoherního divadla), tudíž jsem stran ní lehce podjatý. Včera se mi zdálo, že autentický, lehce insitní půvab herecké dvojice, který ve Volyni překonával i limity prostinkého Stiebrova textu a inscenační nedotaženosti, sice zafungoval i na Hronově, ale ze střetu s tradičně nehostinnou ratejnou Jiráskova divadla nevyšel bez šrámů (hlavně u náhle poněkud jednostrunného Bláhy Jaroslava Lukeše). Do popředí vystoupila jistá sentimentalita hry, besídková primitivnost scénografie i chaoticky a leckdy dost prvoplánově volená scénická hudba. Soudě dle bouřlivých ovací však většina toho hronovskému publiku nijak nevadila.

Plzeňský Rámus byl na Hronově potřetí za sebou – ve srovnání s předchozími opusy Viď, Alenko  a Škoda času byl jejich letošní počin Osmý hřích je drzost zdaleka nejpovedenější. Lehce neumělý a jevištně mírně neorganizovaný půvab tohoto „divadla rodinného typu“ se zde potkal s důmyslným dramaturgickým konceptem, který navíc „rodinnost“ souboru chytře tematizuje. Říci víc by skoro znamenalo prozradit všechno, což nechci – tak jen podotknu, že „čistě loutkářských fíglů“ a výtvarných nápadů by inscenace plzeňských snesla víc, ale i tak jsem se na ni už podruhé díval se značným potěšením.   

Inscenace pražského OLDstars Vyskočit z kůže sice lehce setřela básnicky stylizované gesto textu Zuzy Ferenczové, který rozhodně není realistickou dokumentární sondou do teeanagerských problémů, byť se tak může na první pohled jevit – klady však jasně převažovaly. Silný současné text, konkrétní, věcné herectví a promyšlená práce s úspornými inscenačními prostředky (syrově obnažený jevištní prostor; postavy dospělých jako hlasy zaznívající z jiného světa; petflaška „citrónového blivajzu“, který si hlavní hrdinka úporně nosí s sebou jako znak naděje na ukončení nechtěného těhotenství; hlasitá „happy“ taneční hudba, v níž postupně zesilují melancholické a tragické tóny). Výsledkem byl pro mě jasný vrchol prvního hronovského dne.