Mikulka: Skupova Plzeň - pátek (Goodbye Mr. Muffin, The King)

Páteční odpoledne aneb Jak bylo před smrtí

V Plzni je navzdory nevlídným předpovědím počasí stále hezky, skoro to vypadá jako výzva k procházce po břehu některé z místních řek. Obzvlášť hezká je Radbuza, kde mají nainstalované masivní lavičky, včera na jedné z nich seděla skupinka místních (středo)školaček a halasně se trumfovala zkušenostmi, spojenými se ztrátou panenství. Vyhrála slečna, která prohlásila „Ty vole, to je tak dávno, že si na to vůbec nepamatuju“. Ale nešmíroval jsem, jen jsem náhodou šel okolo k zadní lavičce, k níž doléhá wi-fi signál z papírny. No nic, to jen tak na okraj.

Statečný cínový vojáček & Cellista Gauche
S očima poněkud slepenýma jsme - spolu se školáky, kteří na výše popsané zkušenosti teprve čekají –absolvovali argentinského Statečného cínového vojáčka. Z nahrávky někdo kultivovaně četl Andersonovu pohádku a loutkář to všechno pečlivě, leč nijak nápaditě ilustruje. V rohu seděla velká loutka Andersena a celou domu (automaticky) píše. Oči nebylo zvlášť nutné nijak násilně rozlepovat. Optimisticky doufám, že argentinským dětem hrají i cosi zábavnějšího. Totéž v bleděmodrém platí o japonském projektu japonsko-českého Noriyuky Sawy Cellista Gauche. Cellista hrál pěkně, hezkých bylo úvodních pět minut s malováním prostředí přes meotarovou projekci; jenže to hlavní, zvířátka, která cellistovi pomáhala, sebou mrskala tak nenápaditě, celé to postrádalo jakoukoli jiskru a tak strašně se to neskládalo dohromady, že to až bylo s podivem.

Goodbye Mr. Muffin
Odpoledne, po naplnění tradice v podobě oběda u Žumbery, se konečně začaly dít věci. Začal to dánský Theatre Refleksion s anglicky hraným představením Goodbye Mr. Muffin. To nepojednávalo o ničem jiném, než o tom, jak umírá morče. Byla to zvláštní směsice dobře dávkované roztomilosti loutky morčete (s dobře odpozorovanými zvířecími pohyby), drobných legrácek tak trochu ve stylu Hany Voříškové a drtivě nevyhnutelného směřování ke smrti. Mr. Muffin (to je ono titulní morče) postupně slábne a ztrácí zájem o svět i o mandle a vypravěč k tomu s lítosti, ale bez velké plačtivosti dodává věty typu „tatínek říkal, že staré morče může z ničeho nic umřít“. Pohřeb se konal v rohu zahrady, malá poštovní schránka se změnila v kříž a nad hrobem vyrostla Muffinova oblíbená pampeliška. Nedojedené mandle nabídl Claus Mandoe divákům. Ještě teď, když to píšu, jsem dojatý. Ale vážně, bez ironie, bylo to při vší jednoduchosti, prostotě a vtipnosti opravdu silné.

The King
O smrti pojednávalo i následující představení. Jedna z hlavních hvězd festivalu, Australan Neville Tranter mířil do poněkud vyšších pater společenského žebříčku: v inscenaci The King neumírá nikdo jiný než král rokenrolu Elvis Presley. I když jmenovaný přímo nebyl, mluvilo se pouze o králi - a tak bylo možné si vzpomenout třeba i na Michaela Jacksona. I v tomto případě vyplývala síla představení z kombinace legrace (v tomto případě drasticky groteskní) a sílící neodvratnosti konce. Tentokrát ale tón udávala bezútěšná situace globální hvězdy, která je navzdory neustálé přítomnosti manažera, lékaře, ochranky i „děvčátek“ zoufale osamocená. Tranter nešetřil ironií, žertíky, vulgárním výrazivem, parodickými popkulturními odkazy, přitom se ale důsledně vyhýbal banální parodii. A především dokázal udržet základní - chtělo by se napsat až baladické ladění. Čím častěji hlavní hrdina (s charakteristicky lítostivým, lehce mimoňským výrazem) opakoval svou mantru „Já jsem král!“, tím zoufaleji a politováníhodněji ta figura působila. Mr. Muffinovi se umíralo určitě snáze, a také smuteční projevy měl nepochybně důstojnější.

Na závěr smrťáckého dne ještě nutno zmínit projekci Burtonova filmu Frankweenie o přejetém pejskovi, ale to byl opravdu jen film. Slibovaný úvod od výtvarníka Petera Saunderse se bohužel nekonal. Ale i tak, bylo to na Skupovce silné, i když poněkud temné páteční odpoledne.

Článek o Skupově Plzni 2015 vyjde v SADu 6/2015Více informací o festivalu zde