Mikulka: Směšná temnota (Burgtheater, PDFNJ 2015)

Kde jsem včera se Švejkem skončil, tam musím dnes se Směšnou samotou začít: je to suverénně, snad až obdivuhodně dobře udělané divadlo, režijně, herecky i scénograficky. Docela jiná věc je, že se mi dost nelíbí, co ta inscenace vlastně sděluje. A ještě jiná, že sděluje přesně to, co je mezi evropskými liberály v kursu sdělovat. Sečteno a podtrženo: vůbec se té záplavě cen nedivím, je naprosto zasloužená, v lepším i v horším smyslu slova.

Cosi podobného by se dalo zopakovati o Lotzově hře. Chytře, vtipně a s pořádnou dávkou sebeironie napsaná variace na oblíbené sebemrskačské motivy: za všechno zlo světa může evropocentrismus, kolonialismus, imperialismus a tak podobně, dosaď si tam, kdo co umíš. Což je přístup, který mi připadá stejně protivný a stejně omezený jako nacionalismus, jenom naruby. I on totiž dává – a to docela lacino - každému, kdo se k němu přihlásí, pocit ušlechtilosti a morální převahy nad těmi, kteří do okázale flagelantských kruhů nepatří. Lotz to ovšem umí sdělit s lehkostí, nezatěžuje se psychologií nebo logicky rozvíjeným příběhem, jen tak k sobě na půdorysu slavného Conradova románu šikovně, hravě a elegantně skládá korálky evropské pýchy, nadřazenosti, arogance, pokrytectví a neschopnosti porozumět jiným kulturám. Většinou se to týká „divochů“, ale dojde i na Srba, kterému NATO vybombardovalo barák. Když pak v závěru jeden z „divochů“ v romanticky zjitřené řeči zástupce Evropy vyzve, aby na svět pohlédl jinak, aby jej viděl "ne jaký je, ale jaký má být“, ten ho jednoduše odpráskne, a je konec.

V Pařízkově inscenaci je ironie mnohovrstevnatá, počínaje tím, že mužské postavy hrají ženy (všechny čtyři herečky jsou naprosto přesné), a první dvě třetiny jsou vzdor veškeré krutosti velmi zábavné. Jasně vymezený, pravidelný, světlý a přehledný prostor, který obklopuje špatně zřetelná temnota, z níž opakovaně vystupuje herečka, která postupně představuje všechny utlačované. Výprava „civilizovaných Evropanů“ nicméně postupuje dále do divočiny a oba její členové se postupně ztrácejí v metaforicky pojaté džungli. Což je patrné nejen v jejich dialozích a vizáži, ale i výtvarně, rozpadem scény a proměnou jeviště ve spoře a nepříjemně nasvícený chaos. I tady Pařízek dokáže být autorovi důstojným partnerem: propad do chaosu není pojat nikterak brutálně, ničení scény probíhá za čistého mnohohlasného pop-etno zpěvu a s nasazenými ochrannými pomůckami. Dřevěná prkna jsou hezky spořádaně rozšmelcována jakousi drtičkou (znalci nechť mě opraví). Celé je to prostě kongeniální uchopení Lotzovy hry, režisér si nijak svévolně nevymýšlí, jen velmi účinné rozvíjí to, co je obsaženo v textu. I když ten trochu polopatický závěr s vášnivou řečí o jiném pohledu na svět v mé verzi hry není - a nemám tušení, jestli to byl doplněk samotného autora nebo inscenátorů (znalci nechť mě opraví).

Velmi, velmi rozporuplný zážitek. Ale málo platné, pokud vás někdo přiměje dvě hodiny se zájmem a potěšením poslouchat, jak vám říká něco, co se vám co do obsahu docela dost nelíbí, je to - bez nejmenší ironie – úctyhodný výkon. Dušan Pařízek udělal od konce Komedie nepřehlédnutelný krok vpřed; německé prostředí mu přinejmenším jako režisérovi viditelně svědčí.

více informací zde 
foto Reinhard Werner

O inscenaci (a o celém festivalu) jsem mluvil v Mozaice na ČRo Vltava v pondělí 30.11 (k poslechu zde mezi 19:29 a 30:24) a kritika vyšla v SADu 1/2016