Škorpil: Krásné psací stroje! (Divadlo Na zábradlí)

Krásné psací stroje! především zoufale hledají své téma. Jako připomínka či reminiscence výjimečné doby a výjimečného tvůrčího kolektivu nefungují tak jako kdysi Divadlo Gočár, protože se odehrávají v dosti klišovitých či ohraných „kulisách“ (Odeon, nezbytné Sběrné suroviny, hospody atp.) a zároveň lze předpokládat přeci jen větší obecnou obeznámenost s hlavními postavami. A tak se trochu na sílu snaží budovat téma nebo konflikt v autorství či pokrývačství Prezydenta Krokadýlů, respektive vztahu Zábrana/Škvorecký a v interpretaci Škvoreckého emigrace jako jisté osobní slabosti.
(Přičemž – podle mě – dost ledabyle přehlíží moment Hrabalovy „vstřícnosti“ k režimu. Pokud je v čtveřici Kolář/Zábrana/Škvorecký/Hrabal slabý článek, je to bez pochyby právě ten posledně jmenovaný).
Inscenace se odvíjí v očekávatelných kolejích „redakčních radostí“, estébáckých prud (osobně přitom považuji obě postavy představované Leošem Nohou – tedy anonymního estébáka i Allena Ginsberga – za zcela zbytné, protože jen jednoduše shozené) a hospodského přátelství. Těžko vše vlastně označit za něco víc než jen povrchní ilustrace. Je to takové málem školní opakování. Včetně – bohužel - hudebních čísel, která jsou prakticky k nerozeznání od těch z Velvet Havel.
Úvodní scéna, kdy jsou herci líčení „do postav“ před oponou a zároveň se představují monology, se přitom zdá nabízet zajímavý potenciál „otevřené“ hry. Zbytek bohužel působí dojmem, jak kdyby šlo především o to vše dotáhnout do konce a zbytečně si nic nekomplikovat.