Mikulka: Krásné psací stroje! (Divadlo Na zábradlí)

Proč, proč, proč?

Jan Zábrana, Josef Škvorecký, Jiří Kolář a Bohumil Hrabal. Pár notoricky známých historek, biografických faktů a událostí, sesypaných bez valné logiky a soudržnosti na jednu hromadu. Citáty, které napsané vyhlížejí dobře, ale „zahrané“ znějí v lepším případě nijace, v horším hloupě. Tradičně „škobrtavě nelibozvučné“ písně, u kterých se ale tentokrát nedá chytit takřka ničeho - tím spíš, že hudebníci sedí kdesi za rohem a celé to tudíž zní podivně utlumeně a neosobně.



Záplava samoúčelnosti. Nenapadá mě žádný rozumný důvod, proč Miloslav König občas zahraje pár taktů na kytaru, kterou musí pokaždé pracně vylovit odkudsi ze zdi a pak ji tam neméně klopotně vrátit. A proč občas přejde do „mikuškovského“ kontratenoru? Proč banální parodie Ginsberga nebo Salivarové? Opravdu někomu připadá vtipná scéna z nakladatelství, ve které Leoš Noha prvoplánově paroduje žvásty komunistického funkcionáře a spisovatelé to po straně glosují vtipnými poznámkami? Na mé druhé premiéře se tomu v hledišti nesmál vůbec nikdo, a odhaduji, že jsem nebyl sám, koho při takto vyvedených pokusech o „naivně poetický“ humor mnohem spíš fackovala trapnost (a takových pasáží byla v této "naivně poetické" inscenaci celá spousta). A tak dál, dalo by se bohužel pokračovat ad libitum. V souhrnu inscenace zoufale otravná a prázdná; s přehledem nejslabší titul Divadla Na zábradlí od nástupu nového vedení.

Ale jedna otázka se mi zdá v této souvislosti docela podstatná. Jak je to možné, že Miloši Orsonu Štědroňovi prakticky totožná metoda skvěle vyšla v (Nebeského) Divadle Gočár, silně zaskřípala ve (Fričově) Velvet Havlovi a nyní v (Havelkových) Krásných psacích strojích naprosto selhala?

více informací o inscenaci zde
foto KIVA